Velikonoce v mírném duchu
V neděli jsme byli na výletě v parku Průhonicích,správa parku rozšířila plochy narcisů a dokonce jsme viděli první rozkvetlý rododendron a taky šeříky nasazují na květ. Jaro nabírá obrátky! Zlatý hřeb pochopitelně v pondělí. Pejskové se radovali z koledníků a já taky: koledníci a kolednice, krátce tedy kolednictvo, se chovali mile, odříkávali koledy a čokoládová vajíčka jsem distribuoval převážně já. Malovaná vajíčka zůstala v záloze a nakonec na ně nedošlo: Ljubě se letos mimořádně dobře povedly. Dělá je pokaždé stejnou technologií: barví je slupkami cibule, pěkně po jednom. Dá na vajíčko listy, obalí kusem punčochy, utáhne(mám taky zásluhu, přidržuju punčochu) a pak vajíčko ponoří do cibulové vody.

Výsledek je pak vidět na aranžmá, jak ho pořídila a vyfotila. I tentokrát byla moje zásluha minimální, dělal jsem opičky, aby se Gari a Nora koukaly správným směrem.

Dva až tři obojky
Pes musí mít obojek, to je jasné. Bez obojku je jako byste šli na ulici nazí a to je nemrav, jak jistě uznáte. V noci je dobré mít svítící obojek, to už jsme tu probírali: Nor má andělský modrý a Gari čertíkovský červený.

Jenže nastala doba klíšťat. Ljuba tedy koupila nové látkové obojky a já přivezl z města protiklíšťový obojek. Děláme to tak, že vždycky koupím jen na velkého psa a Ljuba ho přestřihne a všije do látkového, takže je to systém „dva v jednom‟.

Co ale s tím svítícím obojkem? Do něho se klíšťák všít nedá. Přitom klíště nikdy nespí. Nezbývá nic jiného, než večer na poslední procházku připnut ke klíšťo-látkovému (dva v jednom) ještě ten světelný. Takže tři. Do čtyř nepůjdeme. To by bylo fakt moc.

Na slovíčko s panem sousedem
Klábosení se sousedy patří k venkovskému životu – přičemž netvrdím, že Zvole je vesnice ladovského typu. Nicméně ať je to jak je to, lidi k sobě mají blíž než ve městě v paneláku a je to jeden z velkých benefitů. Tak tedy se vracím s Gari a Norou z procházky a před vrátky potkám pana souseda a zapředu hovor. Rozmlouváme na solárně energetické téma, je to téma frekventované a je třeba ho důkladně probrat. Tedy probíráme a najednou koukám, Nora se účastní tím, že se otírá sousedovi o nohavice. O nohavice kalhot černé barvy.

Soused je fajn a bere všechno sportovně, nicméně bylo nutné pejsky zahnat za vrátka. Soláry jsou soláry, ale kalhot se netýkají a barva kalhot by měla být zachována.

Návštěva dob dávných
Vraceli jsme se s Ljubou a pejsky z vejletu a vzali jsme to přes Slapy. Ano, nedaleko je Slapská přehrada, Slapy jsou moc krásná ves a já tam prožil prvních osm let života, do školy jsem tam začal chodit, v první třídě nás měl pan řídící Komárek. S Ljubou jsem už navštívil dům, kde jsme tenkrát v nájmu bydleli. Patří stejné rodině, byli doma i tentokrát a moc hezky nás přijali. I Gari s Norou.

Když jsme tu byli posledně, doprovázela nás Iriska, předchůdce Gari a Nory, taktéž plemeno pointer. A reagoval úplně stejně jako Gari s Norou. Když se jim řeklo, že jsem tu bydlel, když jsem byl jen o trochu větší než jsou ony, daly najevo, že je jim to úplně jedno.
Mně to jedno nebylo. Člověka ty návraty berou u srdce.
Na fotce Gari s Norou v autě, v pozadí slapský kostel. Je krásný, barokní, a jsou i určité náznaky, že při v jeho konceptu mohl mít prsty i samotný Santini.