Nová studie ukázala, že v dědičné informaci máme zapsáno kromě jiného i to, zda se nám uleví po tabletě, která neobsahuje žádnou léčebnou látku.

Hned to míň bolí, pane doktore, hlásí pacient Tedu Kaptchukovi. Lékař se zarazí. Právě se připravoval, že píchne nemocnému jehlu do akupunkturního bodu. Pacient si nevšiml, že Kaptchuk ještě nestačil zákrok provést, a oznamuje zlepšení.

Podobné případy vzbudily v Tedu Kaptchukovi z Harvardovy lékařské školy hluboký zájem o placebo efekt. V jednom pokusu například nechával některé dobrovolníky z řad astmatiků vdechovat lék na uvolnění dýchacích cest. Další astmatici dostávali v inhalátoru náplň bez léku. Objektivní měření ukázalo, že se dech zlepšil jen těm, kteří užívali lék. Shodnou míru úlevy však uváděly obě skupiny.

Placebo je mocné. Dokáže ovlivnit krevní tlak, činnost srdce a další funkce lidského organismu. Zázraky však neumí. „Placebo vám nezmenší nádor a nezbaví vás virů,“ říká Kaptchuk.

Velkou záhadou byla donedávna individuální reakce na placebo. Zatímco někomu se po placebu silně uleví, jinému „nezabírá“. Kaptchuk se svými kolegy Kathryn Hallovou a Josephem Loscalzem nyní nabízí vysvětlení na stránkách vědeckého časopisu Trends in Molecular Medicine.

Individuální naladění mozku

Vědci sledovali aktivitu mozku lidí pod placebo efektem moderními zobrazovacími technikami. Brzy jim bylo jasné, že se za tímto podivuhodným fenoménem skrývá efekt látek přenášejících vzruchy mezi neurony. Těch je známa široká paleta a souhrnně jsou označovány jako neurotransmitery. K významným „hráčům“ na poli placebo efektu patří například dopamin. Množství tohoto neurotransmiteru v daných oblastech mozku je určeno činností řady enzymů, které vznikají v mozku podle instrukcí genů.

Geny dědíme v různých variantách, a enzymy proto nemají vždy stejnou výkonnost. Výsledkem jejich společné souhry je „naladění“ mozku a v konečném důsledku i větší či menší náchylnost k placebo efektu. Dnes znají genetici asi jedenáct genů, jejichž varianty do citlivosti k placebu promlouvají. Některé zasahují do placebové souhry neurotransmiterů zprostředkovaně, např. prostřednictvím látek zvaných endorfiny.

Obtížné testování léků

Kaptchuk a jeho kolegové se domnívají, že některé léky nepůsobí jen na „nemocná“ místa v organismu, ale mohou kromě toho startovat v mozku podobné procesy, jaké jsou spuštěny placebem. Pak by byl výsledek léčby složen nejen z vlastního léčebného účinku medikamentu, ale také z placebo efektu.

Důkladná znalost všech mechanismů, které se na placebo efektu podílejí, je klíčová pro testování nových léků. Obvykle jsou porovnávány dvě skupiny pacientů. Jedna dostává skutečný lék a druhá placebo. Pacienti ani lékaři vyhodnocující výsledky léčby nevědí, kdo do které skupiny patří. Někteří dobrovolníci mohou být silně náchylní k placebu a jiní jsou vůči němu imunní.

Placebo efekt se navíc nemusí projevit jen u těch, kdo skutečně berou placebo, ale i u těch, kdo berou lék. Vyhodnotit spolehlivě testy léků není za těchto podmínek jednoduché. Proto Kaptchuk prosazuje, aby byla do testů léků zařazena i třetí skupina dobrovolníků, která nedostává nic. Ta by sloužila jako kontrola pro samotný placebo efekt.

Nabízí se i testování účastníků klinických zkoušek léků na varianty genů podmiňující sílu placebo efektu. Pak by bylo možné odhadnout, jaký podíl má placebo na reakci každého dobrovolníka. Vědci ale zatím neznají všechny geny, které spolurozhodují o citlivosti k placebu.

Na depresi se žlutou

I když se o placebu dozvídáme stále více, jasno v něm odborníci zdaleka nemají. Jedna dánská studie například nedávno dokazovala, že placebo efekt neexistuje, protože mezi dobrovolníky, kteří dostávají placebo, a účastníky testů, kteří nedostávají ani lék, ani placebo, nebývá často žádný rozdíl.

Jiné studie naopak naznačují, že placebo efekt postupem doby sílí. Nejspíš i proto, že jsme nepřetržitě bombardováni novinkami z farmacie a medicíny a upíráme k těmto vědním oborům nemalé naděje. Pozoruhodné je také Kaptchukovo zjištění, že placebo zabírá i v případech, kdy lékař pacientovi přizná, že mu nedává skutečný lék.

Výsledný placebo efekt podléhá celé řadě faktorů. Například v Evropě zabírá mnohem více placebo podané v tabletách než v injekcích. V USA je tomu naopak. Pokud je na tabletě s placebem vyražen název léku, jsou její placebo účinky silnější. Stejně tak stoupá síla placeba s tím, jaká je jeho údajná cena.

Drahý lék má mocnější účinky než laciný. Bez významu není ani barva. Deprese zahání nejrychleji placebo ve žlutých tabletách. Úzkostné stavy mizí nejsnáze po zeleném placebu. Při žaludečních obtížích ulevuje nejvíc placebo bílé barvy.

Nocebo – odvrácená tvář placeba

Poněkud ve stínu placeba zůstává jeho pravý opak zvaný nocebo. Zatímco po placebu se pacientovi uleví, nocebo jeho stav zhoršuje, i když pro to rovněž neexistuje objektivní důvod. Stačí, aby pacient uvěřil, že by se mu mělo přitížit. Například na Novém Zélandu bili lékaři na poplach poté, co prudce stoupl počet komplikací přisuzovaných nežádoucím vedlejším účinkům jednoho léku. Byla to záhada, protože samotný lék byl pořád stejný. Změnil se jen jeho dodavatel a obal.

Epidemiologové si všimli, že komplikace „řádí“ ve velkých městech, zato v odlehlých samotách jsou vzácné. Ukázalo se, že příčinou je nocebo efekt. V souvislosti se změnou dodavatele se o léku hodně mluvilo a psalo av této souvislosti se také zmiňovaly jeho nežádoucí vedlejší účinky.

Ve městech, kde byl dobrý rozhlasový a televizní signál a kde vychází řada tiskovin, se informace dostávaly k pacientům celkem snadno a ti věděli, že by jim mohlo být po léku zle. A řadě z nich se také v důsledku nocebo efektu přitížilo. Na samotách se to dozvěděl málokdo a nocebo efekt se tamějším lidem v drtivé většině vyhnul.

LN, 22.4.2015

Autor je profesorem České zemědělské univerzity a pracuje ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi