19.3.2024 | Svátek má Josef


VĚDA: Napijme se na zdraví!

15.6.2021

Nebudeme se bavit o pití alkoholu, ale o pití vody. O posedlosti pitím vody. Také jste si všimli?

Děti ve třídách mají na lavicích lahvičky s vodou a nečekají až na přestávku, aby se napily. Pacienti v čekárnách mají po ruce lahvičky s vodou - a nejen na urologii. Cestující v autobuse mají na hodinovou jízdu po ruce lahvičky s vodou. Pro cyklisty už neplatí „až dojedeme do hospody nebo ke studánce, tak se napijeme“. Lidstvo s sebou neustále nosí lahvičky s vodou. Patentní, značkové, designové, půllitrové i menší.

Musíme často pít, je to zdravé a přirozené, přesvědčujeme sami sebe. Proč tedy naši prapředkové žili tak nezdravě? Umíte si představit tlupu neandrtálců, jak stopuje prajelena nebo míří ke vzdálenému stromu plnému ovoce, a jednotlivci při tom neustále několikrát za hodinu odbíhají k potůčku pro hlt vody? Existuje vůbec alespoň nějaký suchozemský živočich, který by co chvíli popíjel tak často, jako to děláme my?

Proč opravdu musíme pít? Protože potřebujeme udržovat osmotický tlak našich tělních tekutin v určitém rozmezí (zjednodušeně řečeno je to koncentrace rozpuštěných látek) a protože naše ledviny musí odvádět z těla zplodiny rozpuštěné ve vodě. Regulace hladiny solí v tělních tekutinách je velmi složitá záležitost zajišťovaná jak mozkem, tak několika hormony. Při každém výrazném vybočení z normálu se nám vynoří v mysli pocit „mám žízeň“ a začneme ve svém okolí přednostně pátrat po zdroji tekutin na úkor jiných aktivit.

V organismu existuje něco jako hierarchie potřeb. Lev tváří v tvář říjné lvici nebo tváří v tvář konkurentovi, který tu lvici taky chce, nezavrčí „moment, mám žízeň, odskočím si k napajedlu a hned jsem zpět“. Naopak lev slastně lenošící po dobrém žrádle, jsa přepaden pocitem žízně, nakonec své líné tělo zvedne a dojde se napít. I my jako kluci jsme v rámci běžného blbnutí vkládali pauzy, kdy jsme si řekli „za deset minut zase tady“ a běželi se na chvíli uřícení domů napít a popadnout kus něčeho k zakousnutí. Ale odbíhat kvůli pití ze hřiště při fotbale? Ani náhodou.

Co se stalo, že je z pití najednou taková modla (a kšeft)?

Snad tohle: kluci uřícení z venku něco vypotili, vyplavili do krve dost kyseliny mléčné z unavených svalů. Tělo si samo řeklo o pití, mělo opravdovou žízeň. Dnešní dítě nebývá moc uřícené z tabletu, o unavených svalech nemluvě. Popíjí častěji než „Husákovy děti“, ale ne z pocitu žízně. Je načase seznámit se s okruhem chování, který bývá jiným lidem než etologům utajen. Dámy a pánové - konfliktní chování!

My živočichové to máme jednoduché. Stoupne nám osmotický tlak - jdeme se napít. Stoupne hladina kyseliny mléčné a dalších metabolitů - plácneme sebou do trávy a odpočíváme. Zabouří v nás pohlavní hormony - jdeme někoho sbalit za účelem páření. No jo, ale...

Co když jakožto samec zebry dojdu žíznivý k napajedlu a tam čeká ve vodě jeden krokodýl vedle druhého? Co když mám příležitost svádět super kost, ale jsa politikem, bojím se Me Too? Původní bezproblémové vyladění je doplněno vyladěním s opačným znaménkem, zato se stejnou intenzitou. Výsledkem takového dilematu bývá právě konfliktní chování (pojmenované podle konfliktu obou vyladění, ne že by daný jedinec chtěl vyvolávat konflikty).

První možnou reakcí je reakce ambivalentní. Vesnický voříšek na vás se štěkotem vyběhne, na chvíli se stáhne a pak se znovu rozštěká. Ani vás nezardousí, ani před vámi nezaběhne do boudy - obě vyladění vedou k dokončení tak napůl, voříšek se točí do kolečka, než to nakonec vzdá.

Druhá možnost je reakce přeorientovaná. Šéf vás seřve, ale vy jej ani nesrazíte k zemi, ani neutečete s pláčem. Jenom chvíli poté hrubě vynadáte uklízečce za něco, co by vám jinak nestálo za řeč.

Třetí forma konfliktního chování je nejpůvabnější: chování přeskokové (typ „přeskočilo ti, nebo co?“). Nevyhraje ani jedno vyladění, ale odněkud z hloubi se vyklube potřeba udělat něco docela jiného. Sem patří proslulý záchvat smíchu v krematoriu, ale obvykle jde o péči o tělní pokryv (teď už víte, proč se v rozpacích drbeme ve vlasech nebo si rovnáme kravatu), nebo o chování potravní. A jsme u jádra věci.

Jistě si nemyslíte, že před každým setkáním s přáteli, před každou společenskou událostí, hostitel očekává, že dorazí smečka vyhladovělých a žíznících trosek. Přesto pokaždé připraví občerstvení spíše vydatnější než skromné. Jakékoli shromáždění většího množství lidí je totiž semeništěm protichůdných emocí. „Ti se zase naparují, kde byli. A my pořád jen ta chata!“ „To mi vážně ještě nikdo nepochválil tyhle šaty?“ „Já bych jim řekl, co si o nich myslím, jen kdybych...“ „Jé, konečně se zase vidíme, škoda, že toho času je tak málo!“ Tohle všechno ustát, neodejít, by bez konfliktního přeskokového chování bylo k nepřežití. Každý se chytí nějakého chlebíčku, nějaké vinné sklenky, a potravní chování spolehlivě utlumí konflikt mezi vyladěním „jdi pryč“ a „přece nemůžeš odejít, co by řekli?“. Fungujeme stejně jako mimino, kterému při jakémkoli problému strčili do tlamičky dudlík.

Speciální formou konfliktu dvou vyladění je i nuda, stereotyp. Kloužeme často po povrchu činností, aniž bychom se do nich opravdu ponořili, a marně očekáváme uspokojení. Při těchto činnostech si stanovujeme cíle tak snadné, že nám spadnou do klína téměř samy, nebo naopak nereálné, jimiž bychom se jednou chtěli blýsknout před ostatními, ale je to předem marné.

Tak proto každou chvíli popíjíme v posilovně, kde ty špeky nejdou a nejdou dolů, ale jednou se to podařit musí. Na cyklovýletě - to je vlastně jedno kam, musíme to dělat pro zdraví. Při výuce, kterou chceme jen tak ošolíchat, když už tam chodit musíme.

Úvahy Malého prince o studánce čteme jen tak bez emoce stejně jako detektivku nebo článek v novinách. Neustále usrkáváme ze značkových lahví vody a z plechovek značkových energy-drinků ne ze žízně, ale jako projev přeskokového chování z nudy a ze zvyku, protože se to prý má dělat. Tak moc bychom každý potřebovali alespoň občas zažít skutečnou žízeň, skutečný hlad, skutečný smutek, skutečnou radost!

Převzato z autorovy Palety názorů a ptákovin