Aby polemika měla smysl, je třeba si ujasnit, s čím vlastně polemizovat. A já se přiznám, že smysl článku Vlastimila Podrackého (dále jen autor) Na keltománii něco je, ale ne zase tak mnoho mně prostě uniká. Má-li jím být poslední věta, že národ (nebo dva či tři – dle ctěné libosti) obývající dnešní ČR je pestrá etnická směska, ale to že je celkem fuk, nelze proti tomu vlastně nic namítat. Ale proč tomu musí předcházet tři stránky textu? K tomu by přece stačilo otevřít si telefonní seznam okresního města a přečíst si pár sloupců příjmení...

No, možná to chtěl mít autor podloženo fundovaněji a zkusil to přes dnes módní analýzy genů. Genofond místního obyvatelstva je podle něj tedy tvořen ze 40 % geny echt slovanskými, 25 keltorománskými, 12 balkánskými, 10 germánskými a pár procent nějakých exotičtějších. Je docela zajímavé, že tyto hodnoty se zase až tak příliš neliší od výsledků rasových výzkumů prováděných na území protektorátu v dobách Třetí říše.

Nebo že by chtěl autor čtenáři spíše objasnit, jak byl vlastně takový genový koktejl namíchán? Grund je jasný, mluvíme přece slovanským jazykem, tak co jiného bychom měli bejt, že jo. Obtížnější je to s další, vlastně asi nejstarší ingrediencí. Copak o to, představy o příbuznosti Čechů s Kelty nejsou nic nového. Nejméně od 19. století se pravidelně v literatuře objevují. Tehdy ovšem byla v módě frenologie a prokazovat to měly různé lebeční indexy, podle nichž jsme měli mít nejblíže k Irům. Nakonec proč ne. Otázka však je, jak se nám to přihodilo? Autorova představa, jak po pěti stech letech vylézá zachovalý keltský chasník z pohraničního hvozdu a hele, místo tý protivný studený Brunhildy přítulná slovanská zrzavice, která se už nemůže dočkat fungl nové genetické informace (nebo že by tomu bylo naopak?) je sice neodolatelná, nicméně by přeci jenom chtělo ji také něčím doložit. Zatím ovšem archeologové (já vím, že se ti kabinetní vědátoři jak čert kříže bojí všech nových převratných objevů, které by jim mohly nabourat kariéru) shodně tvrdí, že jakékoli stopy keltského etnika na našem území mizí po zlomu letopočtu a šmytec. A přisuzovat tuto genetickou nehodu čipernosti kupce Sáma a jeho družiny, no nevím, nevím, nechtěl by toho po nich autor přeci jenom trochu moc? Navrhuji zamyslet se třeba nad tím, že přinejmenším jižní Čechy jsou patrně součástí širšího prostoru, v kterém se na sever od Alp ve starší době železné formovala kultura dnes nazývaná souhrnně laténskou, jejíž nositele označujeme jako Kelty (Galy). V tomto smyslu by pak Keltové byli alespoň na části našeho území autochtony, a tak by se jejich genová výbava, pocházející z hlubšího pravěku, mohla přes libovolný etnický substrát zčásti přenášet dodnes.

Zdá se, že autora zaujalo především 12 % balkánských, s nimiž ovšem vzápětí operuje jako výhradně s jihoslovanskými ze závěru období stěhování národů. Opravdu netuším, zda tomu tak vskutku je a proč by se nemohl v tomto směru projevit třeba vliv takové habsburské říše, no ale dejme tomu. Každopádně vybudovat nad tím takovou historickou konstrukci jako autor, to si žádá řádnou dávku odvahy. Není sice zcela původní, v literatuře se již objevila, ale je stejně věrohodná jako tvrzení, že Velkomoravská říše byla prvním královstvím Slováků. Osídlování našeho území Slovany sice asi skutečně probíhalo v několika vlnách, ale nic v jejich skromné hmotné kultuře nenasvědčuje tomu, že by to vzali objížďkou přes Balkán. Autorovi má tato konstrukce totiž zjevně posloužit jako berlička k tvrzení, že christianizace našeho území proběhla mnohem dříve, než se obecně předpokládá, a to z jihu, z prostředí ovlivněného Byzantskou říší. I když se autor datování pečlivě vyhýbá, z kontextu plyne, že k tomu mělo dojít nejpozději v sedmém století. Vždyť přece i kníže Sámo musel být křesťan! Inu, nemusel. Ani soudobí kronikáři se neshodují v tom, zda byl Frank (Fredegar) nebo Slovan (Conversio Bagoariorum et Carantanorum) a já bych si například tipnul, že Sámo – Samuel byl Žid. Ostatně známá Sicháriova ne zrovna diplomatická poznámka ve smyslu, že on, jako sluha Boží, se s kdejakými pohanskými psy bavit nebude, nasvědčuje tomu, co si o Sámovi a jeho lidu myslel. Ani pro osmé století ještě nemáme bezpečně doloženo šíření křesťanství, i když se pro závěr století spekuluje o působení iroskotských misií. Teprve ve druhé až třetí dekádě století devátého se křesťanský kult začíná prosazovat mezi vládnoucí elitou, především zásluhou misionářů ze Salzburgu a Pasova. A o tom, jak byl národ odedávna oddán novému náboženství, by mohl vyprávět třeba takový kníže Bořivoj po své konverzi, nebo svatý Vojtěch o dobrých sto let později, a třeba i český Achilles – Břetislav I., když musel znova vydávat přísné zákazy provádění praktik pohanského kultu ještě ve století jedenáctém.

No a pak ještě těch nešťastných deset procent germánských, což je prakticky stejně tolik jak balkánských, přesto autora k žádným sáhodlouhým úvahám neinspirovala. Jen spokojeně konstatuje, že jich zaplaťpánbůh není zas až tak moc, ostatně jsou Němci ještě horší směska než my, spíše Keltoslovani, než co jiného. Takže jsme si pohraničí vlastně kolonizovali sami. Sice se tak trochu dostává do rozporu se závěrem vlastní stati, totiž že národ je vymezen především kulturně a na původu zas až tak nezáleží, ale kdo ví. Třeba co platí pro nás, neplatí pro Němce.

Dalo by se jistě polemizovat s mnoha dalšími autorovými nápady, ale nakonec proč. To je právě to, co se mi líbí na oborech, jako jsou např. etymologie, archeologie či historie: každý, kdo si z daného oboru přečte nějakou knížku, si pak myslí, že je oprávněný plácat, co ho napadne. Tedy i já.

Na začátku tvrdím, že smysl autorova článku nechápu. Ale to jsem trochu lhal. Tuším, kde se čertovo kopýtko skrývá a odkud větřík vane. Nepochybuju, že od východu. Nemyslete si holoubci, že budete po západu pošilhávat, jednou jsme Slovani, buďme rádi a držme pěkně pospolu; asi tohle nám chce autor sdělit. Za sebe ale říkám: geny, negeny, naše místo i naše budoucnost je jednoznačně v Evropě a euroatlantickém prostoru. Nikoli v asijských stepích.

Autor je archeolog