„Pouze budoucnost může rozhodnout, zda jsme vybrali právě tu jedinou správnou cestu a nalezli to nejlepší řešení našich problémů.“ Albert Einstein.

Dosavadní výsledky hodnocení zdrojové přiměřenosti elektrizační soustavy nasvědčují tomu, že po roce 2030 pocítíme nedostatek zdrojů elektrické energie. Dnes je sice Česká republika vývozcem elektřiny, to se však může rychle změnit a můžeme se, jak říkají odborníci, stát „rizikově importní“ s předpokladem velké závislosti na dovozu elektřiny, a to i při podobně silném deficitu u našich sousedů. Jak rychle se nedostatek výroby elektřiny projeví a jak bude velký, závisí na tom, jak rychle bude u nás postupovat plánovaná dekarbonizace. Pokud například nabere na razanci přechod na elektromobilitu spolu s masivním zaváděním tepelných čerpadel, pak tu spotřeba elektřiny přes snahu o úspory markantně poroste. Přitom však zelení aktivisté bez ohledu na to, jaké to bude mít dopady na naši energetiku i celou společnost, dělají vše proto, aby se co nejrychleji odstavily všechny uhelné zdroje, i když nás jejich dehonestace jaderné energetiky přivedla do situace, kdy nemáme za uhelné zdroje nízkoemisní náhradu.

Po měsících intenzivních jednání v Bruselu o návrhu dekarbonizace průmyslu pro urychlení přechodu na klimatickou neutralitu v rámci zákona Net-Zero Industry Act (NZIA) se však Rada EU a Evropský parlament 6. února letošního roku konečně dohodly na označení jaderné energie za strategickou technologii pro dekarbonizaci EU. Jinými slovy, Evropská unie tak zařadila jaderné elektrárny jako spolehlivý a udržitelný systém čisté energie mezi strategické obnovitelné zdroje energie, kdy dohoda zahrnuje jak dnes užívané jaderné technologie, tak i budoucí technologie 3. a 4. generace, malé modulární reaktory (SMR) i pokročilé jaderné reaktory (AMR). Což se ani trochu nelíbí zeleným aktivistům, nejenom u nás, ale i v sousedním Rakousku a Německu, kde jim stejně tak jako kapitalismus v žaludku leží i jaderné reaktory. K čemuž se váže jejich rčení „vybírat mezi jádrem a uhlím je jako volit mezi morem a cholerou.“

Bude ale třeba si pro úplnost zde připomenout náš solární boom, který spustila v roce 2005 vláda přijatým opatřením, znemožňujícím významně snížit výkupní ceny energií z obnovitelných zdrojů. V letech 2008 a 2009 pak cena solárních technologií rychle klesala, zatímco výkupní cena za kWh vyrobené elektrické energie se fakticky neměnila. Výhodné podmínky využila ke stavbě solárních elektráren řada spekulantů, kdy se náklady na budování těchto elektráren následně projevily (a dosud částečně projevují) zvýšením ceny za elektrickou energii, dodávanou domácnostem i firmám. Díky pasivitě tehdejší vládní koalice ODS, KDU-ČSL a Strany zelených se přistřihnout křídla solárním baronům v jejich rozletu podařilo až přijetím novely příslušného zákona za další vlády, která výkupní ceny elektřiny vysoce ziskovým zdrojům přestala garantovat, později se pak přistoupilo i k zavedení solární daně.

Přičemž vliv na rychlejší návratnost investice do fotovoltaiky kromě ceny samotných solárních technologií má i cena elektřiny, nám účtovaná distributory. Ta v roce 2022 zaznamenala nebývale velký růst, což vyvolalo nový, i když trochu jiný boom fotovoltaických elektráren. Kdy si fotovoltaické panely na střechy svých domů začali pořizovat i lépe situovaní majitelé elektromobilů, neboť díky nové technologii nabíjecích stanic pro domácnosti si mohou baterie elektromobilů v garáži dobíjet solární energií, kterou teď mají, jak si pochvalují, téměř zadarmo. Do hry u nás však vstoupila i takzvaná regulovaná složka ceny elektřiny s podporou obnovitelných zdrojů energie (POZE), kterou určuje stát prostřednictvím Energetického regulačního úřadu (ERÚ), kvůli níž si budou letos muset všechny domácnosti za odebíranou elektřinu připlatit.

Ovšem v případě zelených aktivistů za prosazováním fotovoltaických elektráren oproti solárním baronům nestojí zisky, nýbrž ideologie. Notičky jim k tomu svého času připravil Milan Smrž, chemik a vynálezce, v roce 2003 zvolený viceprezidentem evropské asociace EUROSOLAR pro obnovitelnou energii. Nikoho asi nepřekvapí, že pak hořekoval nad tím, jakou že je ropa „krví válek a jejich příčinou“. Neboť dle jeho vyjádření „tanky, letadla i výbušniny, všechno jsou spotřebitelé ropy a dalších fosilních zdrojů. Je to dnešní analogie antické doktríny o potřebě dalšího zlata potřebného pro zaplacení vojáků, kteří by přinesli další zlato. Ropa a její deriváty jsou třeba pro vedení válek, jež se vedou pro zajištění další ropy.“ Skutečnou perlu však představuje jeho tvrzení, že „jaderná energie je slepá ulička“, kdy také říká, že „máloco je tak nakrátko spojeno s válkou a násilím, jako jaderná energie“.

To ale není jeho jediná obehraná písnička. Neboť poté, co v březnu 2011 díky rozsáhlému zemětřesení, následovanému vlnou tsunami, došlo k poškození atomové elektrárny ve Fukušimě, varoval před budováním dalších jaderných elektráren u nás s tím, že „položku naprosto nedozírné výše představují ceny potenciálních havárií. Provozovatelé nemají pojištění ani aktiva, kterými by bylo možno škodu hradit. Ceny havárií navíc vůbec nejsou konečné. Radiační zátěž je dlouhodobá, následky jen stěží odhadnutelné. Následky poškozování genetického kódu, základního a nenahraditelného lidského bohatství nelze vůbec odhadnout. V takovém případě ceny dlouhou dobu porostou a zaplatí je veřejnost.“ Zde však ani slůvkem nezmínil nukleární medicínu, která k diagnostice a terapii chorob využívá radiofarmaka a kdy ionizující záření nejenže umožňuje realizaci významných diagnostických (především zobrazovacích) metod, ale představuje i jeden z hlavních prostředků léčby zhoubných nádorů. Nemluvě o tom, že radioaktivita nachází využití i v průmyslu. Ovšem u řady aktivistů výhrady ke zdrojům energie souvisí s jimi protěžovanou elektromobilitou.

Čistě elektrický vůz (BEV) totiž získává veškerou potřebnou energii ze soustavy elektricky propojených článků, případně jen něco málo z rekuperace, kdy je soustava dobíjena přes brzdový systém vozidla regenerativním brzděním. Nemá tedy žádný spalovací motor (ICE) a jeho elektromotor využívá jen energii z baterie, složené z malých bateriových článků, co tvoří bateriové moduly, stavební bloky každé takovéto baterie, která se dobíjí připojením k externímu zdroji elektřiny, tedy zásuvce nebo nabíječce. Jen takovéto vozy splňují kritéria individuální elektromobility, neboť hybridní elektromobily (HEV) sítem obnovitelných zdrojů neprojdou. Popravdě řečeno, i když si to leckterý uživatel elektromobilu neuvědomuje, je elektromobilita, jako jedna z větví košatého stromu Green Dealu, ve skutečnosti bytostně spjata s energií pocházející z obnovitelných zdrojů, tedy s takzvanou zelenou elektřinou. Tak jako nebude Green Dealu bez elektromobility, nebude ani elektromobility bez obnovitelných zdrojů, kde aktivisté preferují solární a větrné elektrárny. V případě pohonu elektrických vozů mohou sice existovat výjimky, jako zelený vodík či zelený amoniak v palivových článcích (FCEV), ty ale budou sehrávat podružnou roli.

Je obecně známo, že Jaderná elektrárna Temelín se dvěma bloky jako spolehlivý, nízkoemisní zdroj elektřiny, vyrábí spoustu energie, kterou potřebujeme pro dekarbonizaci a tedy i k přechodu na elektromobilitu, nebo k zavádění tepelných čerpadel namísto kotlů na tuhá paliva. O zprovoznění Temelína sice s definitivní platností rozhodla vláda Václava Klause na jaře roku 1993, ale provoz tam byl zahájen až v novém tisíciletí, přičemž skutečně dokončen a zkolaudován celý objekt byl v roce 2006. Neboť naši sousedé kvůli Temelínu několikrát zablokovali česko-rakouské hraniční přechody a málem i vstup České republiky do Evropské unie, kdy nakonec spor urovnal Melkský proces a Bruselský protokol, který určoval, jak budou oba státy spolupracovat v otázce jaderné bezpečnosti. A tak o tom, zda si můžeme dovolit stavět další takovéto elektrárny či další jaderné bloky, se u nás v minulých letech sice diskutovalo, ale jen opatrně. Dnes je už jiná situace, neboť i pracovní návštěva francouzského prezidenta Emmanuela Macrona u nás se nesla v duchu jednání o jaderné energetice. Ale nechvalme dne před večerem. Hlasy odpůrců jaderného štěpení, podle nichž „podpora jaderné energie znamená obrovskou chybu“, tu ještě neutichly. Ještě od nich uslyšíme, že „reaktory představují stále nebezpečí do budoucna. Lidské chyby lze snad snížit, i když ne zcela odstranit. Přibývající přírodní pohromy ale odvrátit nelze.“

Inu, není nad to v rámci protěžování té jedině správné energie udržovat lidi ve strachu z ropných válek a karambolů v atomových elektrárnách. Je přece nad slunce jasné, že pokud se přihrne na Temelín vlna tsunami, dojde tam k havárii s nedozírnými následky. A aby k takovému neštěstí dojít nemohlo, je třeba Temelín co nejrychleji odstavit a jeho bloky nahradit slunečním svitem, podobně jako je tomu v původně jaderné elektrárně Zwentendorf v Rakousku, kde namísto reaktorů dnes elektřinu vyrábí solární panely. Pokud totiž po světě díky změnám klimatu, zapříčiněným emisemi, neustále přibývá přírodních pohrom, pak jedině takto můžeme haváriím v jaderných elektrárnách předcházet.

Post scriptum: Aby nedošlo k omylu - závěr tohoto článku tvoří literární forma, zvaná ironie. Ta slouží k obohacení vyjadřovacích schopností a jejím principem je zvýraznit absurditu toho, co je již samo o sobě absurdní nebo rozporuplné.

Video: Jak přežít tsunami