Rád bych zde čtenáře upozornil na novinku z žánru popularizace vědy. Na knihu příběhů, svým pojetím jedinečných nejen v českém, ale i mezinárodním kontextu.

V těchto příbězích, věnovaných objevům léčiv, nejenže najdeme celou řadu málo známých faktů a souvislostí, ale samotné téma léčiv, zde do čtivých příběhů promítané, se dotýká prakticky každého z nás. Neboť bez léčiv se v souvislosti se stárnutím, širokým spektrem výskytu civilizačních chorob a změnami tradičního způsobu života, obejde jen málokdo. A přitom málo kdo ví, jak že to v případě účinných látek bylo s jejich objevy a jak se do jejich historie zapsala celá řada našich badatelů. A to i tam, kde by to málo kdo čekal. Jako v případě penicilinu, nebo tetrahydrokanabinolu (THC), obsaženého v konopí.

Pokud v některém z kamenných knihkupectví tuto knihu vezmete do ruky, pak zjistíte, že na rubu pevné vazby je opatřena výstižnou anotací Ing. Petry Ménové: „Znáte ten pocit, kdy čtete napínavou detektivku, ve které jste zvědaví na každou další stránku a kapitolu? Přesně takovou knihu právě držíte v ruce (jen místo vyšetřování vražd budete prozkoumávat vývoj léčiv). Svým pojetím je tato knížka jedinečná nejen v českém, ale i v mezinárodní kontextu: vždyť kdo jiný píše zábavné příběhy o léčivech? Každý příběh přináší poutavé vyprávění, perličky z historie i řadu zajímavostí spojených s chemií, strukturou a vlastnostmi léčiv. Věřím, že ať už chemik či nechemik, každý si v Příbězích najde to své a bude se k nim rád vracet, stejně jako já.“

V čemž má pravdu. Neboť čtenář nejen že se tu dozví jak se obávaná výbušnina změnila v léčivo, nebo jak došly vědecké týmy od jedu na krysy k účinnému léku, kterým byl po infarktu léčen americký prezident Eisenhower. Zajímavá se mu může jevit i historie antikoncepční pilulky, ale i příběh sildenafilu, tedy populární modré pilulky pro léčbu erektilní dysfunkce, původně vyvíjené k léčbě ischemické choroby a hypertenze. Poněkud překvapivá pro většinu čtenářek i čtenářů pak nejspíše bude historie vývoje pilulky růžové (Pink Viagra) pro léčbu poruchy sexuální touhy (HSDD) u žen, konkrétně přípravku flibanserinu. Kdy práva na tento lék získala Sprout Pharmaceuticals, aby po tom, co americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) jej odmítl schválit, k hájení svých zájmů vyburcovala aktivistická hnutí.

V souvislosti s pandemií covidu-19 mnozí z nás dosud mají v živé paměti antimalarikum hydroxychlorochin, registrované u nás pod názvem Plaquenil, kterému je věnována jedna z kapitol Příběhů. Hydroxychlorochin, používaný od 50. let jako antimalarikum, si zamiloval americký prezident Donald Trump, který nejenže tuto látku označil za „jeden z největších průlomů v historii medicíny“, ale také oznamoval, že on sám ji užívá preventivě, aby se nenakazil a neonemocněl koronavirem. Jak to dopadlo, je obecně známo: sám se nakonec s covidem-19 léčil ve vojenské nemocnici Waltera Reeda nedaleko Washingtonu, kde mu byl infuzí aplikován lék remdesivir, k čemuž dostával ještě famotidin, spolu s hormonem melatoninem.

Celou řadu zajímavých faktů najdeme i v kapitole věnované disulfiramu, u nás známějšího pod obchodním názvem Antabus, používaného v léčbě závislosti na alkoholu. Disulfiram je spojován s klinicky zjevným akutním poškozením jater, které může vést až k úmrtí, pročež do rukou laické veřejnosti nepatří. Přesto jej několik zastánců tzv. alternativní medicíny u nás v době pandemie doporučovalo při léčbě onemocnění covid-19. Ovšem jak se při léčbě disulfiramem ukázalo, tato látka překvapivě napomáhá u žen léčbě rakoviny prsu. A výzkum mimo zorné pole laické veřejnosti v tomto směru nadále pokračuje.

O objevech těchto a dalších léčiv v daných souvislostech se píše v jednotlivých kapitolách Příběhů, kde se dozvídáme i řadu zajímavostí o dlouhé roky lidmi užívaném ivermectinu pod jeho obchodním názvem Mectizan. V době, kdy nebyla pro léčbu covidu-19 k dispozici vhodná vakcína, ani účinné antivirotikum, se začaly nejrůznější vědecké a lékařské týmy intenzivně věnovat dříve schváleným lékům, již testovaným na lidech, kdy jsou k dispozici podrobné informace o jejich složení, dávkování i potenciální toxicitě. A došlo též na spolu s veterinární praxí i v humánní medicíně využívaný ivermectin. Hlavně proto, že u ivermectinu a některých jeho analog byl popsán protizánětlivý účinek, přičemž také řada studií nasvědčovala tomu, že ivermectin může ovlivňovat lidskou imunitu. Tedy samo vytipování pro lidský organismus bezpečného ivermectinu pro novou humánní aplikaci v době pandemie, jak o tom mluví i autor Příběhů, ve skutečnosti nebylo nikterak překvapivé.

Ostatně znovuvyužívání starých léků (repurposing), o kterém se v jedné z kapitol Příběhů hovoří, ve výzkumu a klinické léčbě představuje rozsáhlou změnu paradigmatu ve vývoji účinných léků pro nemoci, které dosud neumíme vyléčit. O tom nakonec ve své podstatě byl i na iDNESu nedávno publikovaný článek, věnovaný tzv. syndromu přikyvování. Nejnovější vědecká literatura totiž poukazuje na existenci silného spojení mezi za formu epilepsie označovaným syndromem noddingu (přikyvování) a onchocerciázou (říční slepotou) v Jižním Súdánu a Ugandě. Proto tam také byl při pokusech o potírání syndromu noddingu lékařskými týmy nasazen lék ivermectin, svého času u nás bouřlivě diskutovaný.

Co říci závěrem. Snad jenom tolik, že tato publikace, coby novinka v žánru popularizace vědy, nazvaná Příběhy spojené s objevy nových léčiv, vydaná letos Vysokou školou chemicko-technologickou v Praze, kterou napsal Ing. Stanislav Rádl, CSc., má 320 stran velmi zajímavého a skvěle napsaného čtení.