19.2.2020 | Svátek má Patrik


HISTORIE: Znamenití lékaři v českých zemích (120)

22.1.2020

Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti jsou a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku. Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli, nebo se o nich málo ví. Ovšem nikoli jejich vlastní vinou. A zajímavé jsou i okolnosti jejich vzdělávání i kariérních postupů. Neschází také jejich životní epizody přímo dobrodružné.

120_Znameniti_1

Známý, dnes tak trochu zapomínaný lékař, dramatik, prozaik, básník a literární kritik MUDr. František Skácelík (1873-1944), syn lékaře, poslance a starosty Přerova, napsal 14. srpna 1941 do Národní politiky hezký článek o lékařské erudici profesora MUDr. Emericha Maixnera (1847-1920). Článek začíná slovy: „Jeho poklep a poslech byl výkonem virtuosa, ovládajícího do posledního taktu nepochopitelné a nepostižitelné tajemství…“.

Na druhé straně vysoké Maixnerovy lékařské odbornosti byly i jeho aktivity odborně společenské. Jako mladý chlapec prodělal onemocnění tuberkolózou, bohudík se šťastným koncem. Ne každý měl v boji s touto zákeřnou nemocí úspěch. V devatenáctém století patřila tuberkulóza k nejnebezpečnějším a nejzákeřnějším onemocněním. Umíral na ni v průměru každý sedmý člověk. Tehdejší lékařská věda viděla řešení v budování specializovaných sanatorií, což doporučil i mezinárodní lékařský sjezd v roce 1898 konaný v Berlíně. Čeští lékaři reagovali na tuto situaci velice promyšleně. Již v roce 1901 vznikl z jejich iniciativy „Český pomocný zemský spolek pro nemocné plicními chorobami v Království českém“, jehož prvním předsedou se stal profesor Emerich Maixner z Roblínova (1847 – 1920), žák a zeť profesora MUDr. Bohumíra Eiselta (1831 – 1908), který se zabýval mimo jiné i problematikou plicních chorob. V tomto zemském spolku poprvé zazněla Maixnerova myšlenka na výstavbu plicního sanatoria. K realizaci této myšlenky přispěl významným počinem filantrop, pražský rodák, kníže, bibliofil a diplomat Josef Jeroným Colloredo-Mannsfeld (1866-1957). S chotí Lucy Sophií Yvonnou Jonquetovou (1878-1940) věnovali v roce 1907 spolku stošedesátihektarový pozemek na vrchu Pleš na Dobříšsku. V Dobříši byl starostou mimo jiné i jeho tatínek, jehož v roce 1914 ve starostenské funkci Josef Jeroným vystřídal a zastával ji až do konce první světové války.

120_Znameniti_2

Členové Českého pomocného zemského spolku pro nemocné plicními chorobami v Království českém se pod vedením profesora Maixnera obrátili i na veřejnost s žádostí podporu. Vznikl dokonce zvláštní finanční fond, jehož nákladem byly tištěny nejen pohlednice, ale i letáky, plakáty, manželky lékařů pomáhaly při pořádání dobročinných akcí, sbírek, loterií a bálů. Dobrá věc se podařila.

V roce 1908 byl na úpatí vrchu Pleš (490 m n. m.) položen základní kámen budoucího prvního lůžkového sanatoria stavěného podle projektu novorenesančního architekta profesora Ing. Rudolfa Kříženeckého (1861 – 1939). V roce 1912 byla zahájena vlastní stavba a 2. února 2016, u příležitosti 60 let panování císaře Františka Josefa I., byl velkoryse pojatý léčebný komplex otevřen. Již v roce 1918 měl kapacitu 360 lůžek a základní služby zde formuloval právě profesor Emerich Maixner. Dnes zde je Institut onkologie a rehabilitace s.r.o. Na Pleši.

Jenom mimochodem: Perfektní personální služby zde poskytovaly členky duchovního spolku „Kongregace Šedých sester II. řádu svatého Františka“, který byl založen v roce 1853 v Praze (sestry nosily černý hábit s šedým límcem a šedý plášť). Mimochodem, kongregace byla po nástupu komunistů zlikvidována a v jejich prvotním sídle v kostele sv. Bartoloměje a v přilehlých budovách v Bartolomějské ulici v Praze byly od roku 1948 vyšetřovny Státní bezpečnosti.

Úžasný člověk, tenhle Emerich Maixner. Narodil se 5. listopadu 1847 v Nové Huti u Nižboru v rodině vrchnostenského úředníka Jiřího Maixnera a manželky Anny. Po studiích na Akademickém gymnáziu v Praze absolvoval lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, kde promoval v roce 1871. Jeho kariéra byla úžasná, pochopitelně díky talentu a pracovitosti, což mu zřejmě bylo dáno do vínku. Je považován za zakladatele českého interního lékařství, zejména pak oborů biochemie a hematologie. Jako vrchní redaktor Ottova slovníku naučného napsal v letech 1878-1897 všechna hesla týkající se interní medicíny. Je autorem více než sta vědeckých prací (zejména z oborů kardiologie, kasuistiky a laryngologie) a jeho první česká čtyřdílná souborná učebnice vnitřního lékařství „Příruční kniha speciální patologie a terapie vnitřních nemocí“ byla řadu let výjimečnou a jedinou českou učebnicí svého druhu. Její upravený a rozšířený první svazek „Nemoci srdce a cévstva“ je naší první moderní učebnicí kardiologie. Již v roce 1905 založil v Praze úplně první protituberkulózní dispensář (bezplatná lékařská poradna, kde se také rozdávaly léky). Již v roce 1903 se mu podařilo získat pro potřeby I. a II. interní kliniky rentgen.

Absolvoval řadu studijních cest po evropských zemích, byl mimo jiné i členem nejvyšší říšské zdravotní rady, členem České akademie pro vědy, slovesnost a umění Královské české společnosti nauk, čestným členem Varšavské a královské lékařské společnosti a mnoha další evropských učených společností. Od roku 1907 byl dvorním radou a císařským rozhodnutím ze dne 29. ledna 1918 byl povýšen do rakouského šlechtického stavu s predikátem „z Roblínova“.

Byl i výborným pedagogem. V letech 1914-1918 byl jeho asistentem například budoucí vynikající hematolog profesor MUDr. Miloš Netoušek (1889-1968), který po Maixnerově odchodu do důchodu odešel pracovat do československé nemocnice v Tomsku na Sibiři. Později, v roce 1920, vybudoval lékařskou fakultu v Bratislavě.

A ještě jedna úžasná součást Maixnerova bohatého života. V obci Kňovice je barokní zámek s pseudogotickou úpravou z 19. století. Poslední šlechtický majitel Jan Vincent Lipovský z Lipovic prodal v roce 1819 zámek c. k. nadporučíkovi Antonínu Wangovi. Jeho syn, také rakouský důstojník, Josef Wang proslul pokusy o zavedení hedvábnictví k okolí obce. Za tímto účelem sázel morušové stromy (neúspěšně), později zakládal chmelnice nebo doloval antimon, avšak vše bez úspěchu. Snad také proto prodal v roce 1895 zámek profesoru MUDr. Emerichu Maixnerovi. Ten měl šťastnější ruku – jeho sad v zámecké zahradě byl velice brzy předmětem zájmu pěstitelů okrasných a vzácných ovocných stromů, které zde dr. Maixner s úspěchem pěstoval. A byly chvíle, kdy se pod okny zámku (většinou o nedělích) shromažďovali místní občané a naslouchali velebným tónům klavíru, který mistrně ovládal zámecký pán profesor MUDr. Emerich Maixner. Jak by také ne, byl kdysi velice úspěšným žákem Bedřicha Smetany.

V roce 1948 byl zámek Maixnerovým potomkům zkonfiskován a v dalším období sloužil potřebám místního národního výboru.

V roce 1919 postihl doktora Meixnera první záchvat mrtvice. Počátkem roku 1920 mu kolega profesor MUDr. Rudolf Tomáš Jedlička (1869-1926), který byl hned po studiích externistou na Maixnerem vedené interní klinice, odoperoval tříselnou kýlu. Brzy poté došlo k další apoplexii (rozsáhlé krvácení), k čemuž se přidružil i zánět plic. Následoval další záchvat mrtvice a 27. dubna 1920 profesor Maixner umírá. Zůstali po něm dva synové - Emerich (*1887), který se stal rovněž lékařem jako otec, a druhorozený Arthur (*1889), který byl právníkem. Jejich maminka, Maixnerova manželka Maria, byla dcerou profesora MUDr. Jana Bohumila Eiselta (1831-1908), na jehož klinice získal Emerich Maixner první lékařské místo po promoci v roce 1871. Potomci rodiny Maixnerových žijí dodnes.

Příště: Znamenití lékaři v českých zemích… KONEC



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.