21.10.2019 | Svátek má Brigita


HISTORIE: Postavení Slezska v českém státě

14.9.2019

Český stát usiloval o Slezsko od svého vzniku, a Slezsko proto bylo trvalým předmětem jeho zahraniční i vnitřní politiky. První Přemyslovci o Slezsko na nějakou dobu přišli, avšak polští panovníci museli českému státu za dočasné držení Slezska platit. Odvádění ročního poplatku v té době znamenalo, že právo Čechů na Slezsko cizí držbou nezaniklo.

České výboje k získání Slezska byly vedeny z Opavska, z území kmene Holasiců. I když nešlo o nějaké formální rozdělení, Slezsko se dělilo na Horní Slezsko a Dolní Slezsko podle „horního“ a „dolního“ Poodří. Celé Slezsko se pak v roce 1335 na základě smlouvy uzavřené za osobní účasti Jana Lucemburského mezi zástupci českého, polského a uherského království dostává do svazku zemí Koruny české. Je stvrzen „věčný pokoj mezi Čechami a Polskem“. Dohoda vychází z faktického stavu, neboť i slezská knížectví v Dolním Slezsku pod polskou vládou Piastovců inklinovala k českému státu. Mocenský boj o tuto zemi tím ale neskončil.

Deset let po uzavření smlouvy vtrhlo polské vojsko do Opavského a Ratibořského knížectví. Když český král Jan Lucemburský připravoval vojenskou výpravu, shledal se u české šlechty s námitkami. Někteří nebyli ochotni kvůli Slezsku bojovat, nakonec ale s králem do boje všichni táhli a Poláky zahnali až ke Krakovu. Za vlády Karla IV. získal český stát veškerá slezská knížectví a s nimi celé Slezsko. Na generálních sněmech v Praze v roce 1348 a 1355 je potvrzeno vtělení Slezska do zemí Koruny české na „věčné časy“.

Od českého království vzdálené Slezsko bylo okrajovým územím českého státu a rovněž okrajovým územím českého národa, který zde prošel zdlouhavější a komplikovanější cestou, než tomu bylo v Čechách a na Moravě. Dnes k českému státu náleží jen kousek Slezska, o jehož podstatnou část nás připravili Habsburkové svými prohranými slezskými válkami (1741-1742, 1745). S rozvojem průmyslu v 19. století přicházelo do rakouského Slezska obyvatelstvo z polských a německých zemí, z Haliče a odjinud a národnostní složení obyvatelstva se měnilo. O tom je spousta statistických údajů včetně dobových zpráv, jak se potlačovalo české školství ve prospěch škol polských a německých.

O Slezsku často vládne představa, že jde o německým či polským obyvatelstvem od nepaměti osídlené území, kde Češi nikdy nežili, a nemají tam proto jako cizorodý živel ani co pohledávat. Přitom ve 14. století je čeština jazykem nejen na Opavsku, Krnovsku a Těšínsku, ale v celém Horním Slezsku. V Krnovském knížectví začínají české zápisy od roku 1419, v Nyse od roku 1418, město Těšín používá češtinu od roku 1443, Osvětim od roku 1458. V Bohumíně, Jablunkovu, Frýdku, Zátoru, Prudniku, Ratiboři, Hlivici, Struměni a v dalších městech Horního Slezska se mluvilo a úřadovalo česky. Dokonce více, než v Čechách a na Moravě, kde se na úřadech déle používala latina. Krnovské knížectví zapisuje do zemských desek česky od roku 1419, v Opavě od roku 1426, ale na Moravě teprve od roku 1480 a v Čechách až v roce 1495. Český ráz Horního Slezska je v té době zřejmý a nelze jej zpochybňovat.

„Před soudem česky neb tomu jazyku srozumitelnou řečí a nejinač od všech cizích i domácích mluveno i pře vedeny býti mají,“ stanovuje zemské zřízení v Opolském a v Ratibořském knížectví poprvé tiskem v roce 1562 a pak v druhém vydání hornoslezského zákoníku v Nyse v roce 1671. Čeština se jako úřední jazyk udržela v Osvětimském, Zátorském a Seveřském knížectví ještě sto let po jejich připojení ke Krakovsku. V Opolí se jakýsi úředník pokoušel zavádět do zemských knih němčinu. „Na zkoušku“ začal psát v němčině jen nadpisy a skončilo to protestem Hornoslezanů v roce 1579 na generálním sněmu Koruny české. Krnovští stavové se v roce 1564 vzbouřili proti pokusům knížete Hohenzollerna zavádět na úřadech němčinu. „Toto knížectví užívá řeči moravské a řídí se již ode dávna právem moravským ve všech věcech soudních a zemských. Nás je velmi mnoho, kteří německy neumíme, jiní jen velmi málo umějí a rozumějí. Neniť mezi námi nikoho, kdo by se odvážil ve věci tak vážné a obecné mluviti německy,“ píší stavové císaři a ten knížete vyzývá, aby dodržoval zemské zřízení. Ještě po třicetileté válce byl český ráz ve slezských městech výraznější než v městech Čech a Moravy.

Již nejstarší letopisci si povšimli přírodních hradeb – hor, které chrání Čechy a Moravu. Čechy ohraničené hradbou pohoří zmiňuje Palacký. Morava má podle něj podobnou ochranu, ale již méně příznivou než Čechy. Slabým místem je řeka Odra, kolem níž lze ze severu na český stát zaútočit. Tento prostor tvoří geomorfologický útvar nazývaný Moravská brána. Již v pravěku zde vedla cesta spojující Pobaltí se Středomořím. Jde také o komunikaci využívanou vojsky. Zde pronikli do českého státu v roce 1241 Mongolové a za třicetileté války Moravskou branou mnohokrát procházela vojska. Německý kancléř Bismarck nazval Čechy „ohromnou polní pevností vybudovanou Bohem“. V roce 1935 vyšla v Berlíně v nakladatelství s příznačným názvem Volk und Reich kniha Die Teschener Frage (Těšínská otázka) od Kurta Witta, podle které je české Slezsko předpolím k Moravské bráně. Území v Moravské bráně je od přírody určeno k tomu, aby bylo průchozí zemí (Durchgangsland). Moravskou bránu autor nazývá „Achillesferse des Tschechischen Staates“ (Achillovou patou českého státu). Síla českého státu je přímo úměrná velikosti Slezska, které k němu náleží. To je zlověstná geopolitická úvaha. Tak se před druhou světovou válkou uvažovalo v Německu.

V době, kdy války začínaly velkými pozemními operacemi armád, představovala Moravská brána, prostor mezi Jeseníky a Moravsko-slezskými Beskydami, slabé místo. To je důvod, proč od svého počátku český stát usiloval o získání co největšího prostoru v Poodří, proč se snažil o trvalé začlenění Slezska do svazku zemí Koruny české. Za vlády Přemyslovců a Lucemburků tomu panovníci rozuměli a věděli o tom také nepřátelé českého státu ještě v minulém století. V Poodří, na sever od Sudet a Karpat, bylo nejcitlivější místo českého státu. Po staletí si celé Horní Slezsko uchovávalo český ráz. Po porážce Německa ve druhé světové válce se objevily pokusy něco ze ztracených částí Slezska a Čech získat zpět.

Historik Joža Vochala (1892 – 1965), účastník odboje za první i druhé světové války, napsal za války knihu Slezsko jako země česká. První vydání vyšlo v roce 1946. Autor navrhoval vrácení celého Horního Slezska Československu. Spis byl určen pro poválečná jednání, aby na „umírající Moravce v pruském Slezsku při příštím jednání na mírové konferenci nebylo zapomenuto“. O navrácení Kladska se zasazoval známý literární vědec, literární kritik a překladatel z románských jazyků Václav Černý (1905 – 1987). Kladsko bylo součástí Čech do roku 1742, kdy po prohrané válce bylo připojeno k Prusku. Zeměpisně Kladsko patří spíše do Slezska. V létě roku 1945 vedl Václav Černý k prezidentu Benešovi delegaci kladských Čechů. Ti požadovali připojení k Československu. Když ne celého Kladska, tak alespoň „Českého koutku“ v Kladsku (města Chudoba, Levín, Dušníky a asi deset vesnic). Beneš si vzpomněl, že od Černého obdržel ohledně Kladska návrhy a mapy už za války v Londýně, ale to bylo vše. Prezident projevil účast, byl vlídný, ale bylo už pozdě. Na krajany v Kladsku se za války při jednáních o poválečném uspořádání zapomnělo. Do Kladska přišli Poláci, 4000 kladských Čechů uteklo v roce 1945 do Československa, v Kladsku jich zůstalo přes 5000. Co se nepodařilo Prusku za dvě století, to se podařilo Polsku. Dnes již Češi v Kladsku nejsou žádní.

Moravská brána už není „Achillovou patou“ českého státu. Síla českého státu není odvislá od velikosti Slezska, které mu náleží. Důvody, pro které tomu tak v minulosti bylo, pominuly. Jsou ale věci, které se nemění. Třeba to, že v národnostní otázce ve spojení s dějinami Slezska se Češi, Němci a Poláci zřejmě nikdy neshodnou. Každý bude hájit „svoji pravdu“.

Česká rodina v Pruském Slezsku, konec 19. stol.

Fotografie české rodiny v Pruském Slezsku převzata z publikace Jana Vyhlídala Čechové v Pruském Slezsku, vydané v Praze roku 1899.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.