Ve středu 27. března 1968 se Gagarin vypravuje s instruktorem, zkušeným válečným pilotem plukovníkem Vladimirem Sergejevičem Serjoginem, na běžný cvičný let. Před půldruhým měsícem začal opět startovat. Zatímco Gagarin nemá nalétáno mnoho hodin, Serjogin patří mezi prvotřídní piloty.
Podle názoru Mariny Popovičové, ženy kosmonauta a známé zkušební letkyně, zašel první kosmonaut hodinu před odletem za náčelníkem letiště generálem Puškem. Údajně mu měl vyčinit, že stroje, na nichž musí kosmonauti cvičit, jsou staré, motory opotřebované, a proto není jejich provoz bezpečný.
Startují jako obvykle z letiště Čkalovskoje. Mají starý dvoumístný MiG-15 československé výroby. Počasí je horší, než předpovídali meteorologové. Proto se Serjogin rozhoduje let zkrátit na minimum. Po dvanácti minutách Gagarin oznamuje, že se vracejí. Třicet vteřin nato mizí jejich stroj z obrazovky radaru. Katastrofa!
Až večer nacházejí záchranné helikoptéry trosky letadla 65 kilometrů od letiště, nedaleko osady Novoselovo. Stroj neměl černou skřínku, která by zachycovala jeho technický stav, a proto se vládní vyšetřovací komise vedená Ustinovem musí opírat o rozbor situace a zprávy svědků. Její závěrečné prohlášení je neslané nemastné - k ničemu určitému nedospěla.
Jurije Alexejeviče Gagarina pochovali s poctami hrdiny na Rudém náměstí. Jeho urnu vsadili do zdi vedle pozůstatků Sergeje Koroljova a Vladimira Komarova. Zemřel mlád ve věku pouhých čtyřiatřiceti let.
V roce 1989 se pokusila přešetřit tuto tragickou nehodu nová komise, v níž byli kosmonauti Titov a Leonov, známý aerodynamik generál profesor Sergej Bělocerkevskij a další odborníci. Dospěli k závěru, že během cvičného letu obou pilotů byla porušena celá řada pravidel, havárie přišla náhle a nepředvídaně, přičemž posádka se ji snažila do poslední vteřiny odvrátit. Sám Bělocerkevskij se přiklonil k verzi o vlivu neznámé nadzvukové stíhačky, do jejíž větrné stopy se MiG-15 dostal a byl smeten.
Začátkem devadesátých let proběhla o příčinách této havárie v ruském tisku diskuse. Zdá se, že státní komise zatajila její skutečné příčiny, protože odhalení by mohlo způsobit zemětřesení na velitelství letectva.
Někteří odborníci připomněli tvrzení o cizím stroji, který zavinil pád. Na to jsou rozporné názory. Proti svědectví Leonova, Bykovského a dalších kosmonautů, stejně jako kolchozníků, kteří slyšeli zvuk patrně nadzvukové stíhačky Suchoj-11, stojí úřední tvrzení, že v oblasti Gagarinova letu se nic jiného nepohybovalo. A proto také nikdo situaci, kdy se MiG-15 dostane do větrné stopy nadzvukové stíhačky, nemodeloval.
Leonov nesouhlasil. Komise se vyhnula verzi o dalším stroji proto, že by tím odkryla hrubé narušování pravidel bezpečnosti nad moskevským nebem.
Novinář Sergej Leskov ve vládním listu Izvěstija po dvaceti letech tvrdil, že "státní komise se úmyslně z ideologických a odborných důvodů vyhnula skutečným příčinám katastrofy".
Není pravda, že oba letci byli pod vlivem alkoholu, a to že způsobilo jejich zkázu, jak se občas tvrdí. Před každým letem musí piloti absolvovat lékařskou prohlídku, při níž by se na to přišlo, a pozdější rozbor jejich krve nic takového nenaznačil - uvedl Leskov. Golovanov v deníku Komsomolskaja pravda připustil, že se první kosmonaut občas opíjel: "Já sám jsem s ním pil." Zdůraznil však, že měl tolik sebedisciplíny, aby se při práci alkoholu vyhýbal. Leonov to dosvědčil: "Večer před letem jsme oslavovali narozeniny jednoho kamaráda, ale Jura si dal pouze jednu skleničku vína."
Zato nadřízení se při přípravě tohoto cvičeného letu dopustili zanedbání řady služebních povinností. Oběma pilotům dali stroj starý patnáct let, který měl za sebou dvě generálky, motor dokonce čtyři. Navíc k němu byly připevněny dvě přídavné nádrže, každá na 260 litrů paliva, což trojnásobně snižovalo aerodynamické vlastnosti stroje. Je zajímavé, že ani před katastrofou, ani po ní nikdo nezkoušel, jak let v takové konfiguraci vypadá.
Po pádu komunistického systému se mezi ruským obyvatelstvem rozšířila pověst, že první kosmonaut musel zemřít, protože se stával politickým oponentem sovětského systému. "Tím být nemohl, protože byl bezprostředním výplodem existujícího režimu," tvrdí Golovanov. "Vždycky a všude chválil komunistické myšlenky, neexistuje jediné ústní či písemné svědectví o nějaké politické konfrontaci... Nebyl disidentem, ani jim nepomáhal, ani se za ně nepřimlouval."
Trosky havarovaného letadla ani neukazovaly na nějaký atentát.
Teprve zpráva speciální komise kontrarozvědky tajné policie KGB, vedená Nikolajem Dušinem, na skutečné viníky ukázala. Zůstala tajná, jak bylo tehdy zvykem, takže ji mohl bývalý důstojník této zpravodajské služby Andrej Pavlov otisknout v deníku Komsomolskaja pravda až v březnu 2003. Havárii zavinili příslušníci pozemního personálu, kteří letadlo špatně připravili a jeho posádku špatně řídili.
Let z letiště dirigoval podplukovník J., známý svou zapomnětlivostí a vydáváním chybných rozkazů. Špatně analyzoval předpověď počasí. Za takové situace nesměl nechat letadlo s Gagarinem a Serjoginem odletět. Vzápětí po něm povolil start dalšího stroje, takže kosmonautův mig musel odletět do jiné oblasti. Mechanici nechali u tohoto letadla přídavné palivové nádrže a posádce o nich neřekli. Ovšem tyto nedostatky katastrofu ještě nezpůsobily.
Letadlo se uprostřed dvou oblaků dostalo do vývrtky. Piloti se rozhodli, že ji vyberou střemhlavým letem. Netušili, že k tomu nemají dostatečnou výšku. Podle názoru kontrarozvědčíka Medveděva je dezorientovala nesprávná informace o hladině těchto mraků - byly totiž mnohem níž, asi o 400 metrů. A proto mohli narazit do země obrovskou rychlostí 690 kilometrů za hodinu.
Bělocerkevskij tvrdil, že Gagarinovi a Serjoginovi chybělo k úspěšnému dokončení manévru 250-300 metrů. Dušinova tajná zpráva to víceméně potvrzuje.

* * *

Gagarin patří mezi nejznámější lidi 20. století. V šedesátých letech se stal vzorem pro mnoho kluků - v Sovětském svazu, ve Spojených státech i u nás. Den jeho startu byl vyhlášen Dnem kosmonautiky.
Do muzea ve Hvězdném Městečku u Moskvy vozí ruské cestovní kanceláře a úřady zahraniční turisty a hosty, přijíždějí tam rovněž zástupy ruských školáků. V jednom ze sálů si mohou prohlédnout Gagarinovy osobní doklady a jeho pracovnu, jak vypadala ve výcvikovém středisku.
Valentina se po jeho smrti už nevdala. I nadále bydlí v jednom z činžáků, které turisté fotografují. Přijímá jenom své blízké známé a někdejší kolegy. A ti jí pomáhají, jak jen mohou.
Ruští novináři kritizovali začátkem devadesátých let vládu, že vdovu po prvním kosmonautovi nechává žít poměrně nuzně z penze laborantky výcvikového střediska. Jugoslávský nábytek, jímž si v roce 1961 zařídili byt, už dávno ztratil svůj lesk. Po smrti manžela jí zůstaly dva nevelké příbytky - v Hvězdném Městečku a v Moskvě - , dále auto značky Volha. Když se obě dcery vdaly, vyměnily moskevský byt za dva menší. Starší Jelena se jako historička umění stala ředitelkou Historického muzea, mladší Galina přednáší na Plechanovově vysoké škole politické. Valja jim vypomáhá s výchovou vnuků.
Teprve prezident Vladimir Putin se snaží vrátit kosmonautům a jejich rodinám starou slávu. Obnovil tradici jejich přijímání při různých příležitostech v Kremlu. A nařídil, aby se od začátku roku 2002 všem vysloužilým cestovatelům do vesmíru a jejich pozůstalým podstatně zvýšily penze. I vdova po Juriji Gagarinovi si tedy polepšila.

(Z knihy Kolumbové vesmíru)