Připadám si jako ta zvědavá babka vyhlížející z okna, kdy přijde pošťák. Vyhlížím vynález, který změní svět. Nebude to stroj času, který nám umožní popovídat si s Karlem IV. nebo navštívit Jurský park v reálu, ani to nebude kosmolet schopný za odpoledne stihnout cestu k Aldebaranu a zpátky. Vyhlížím akumulátor postavený na jiném než chemickém principu a můžu-li věřit novinám, ten vynález už je tady.

Můj problém spočívá v tom, že novinám moc nevěřím, takže tu zprávu beru s rezervou. Tady je ta zpráva: Na světě jsou grafenové baterie a v Číně prý chtějí už příští měsíc předvést elektromobil vybavený grafenovým akumulátorem. Ten se nabije za osm minut na takovou kapacitu, že auto ujede tisíc kilometrů. Moje skepse je veliká. Mám tu smůlu, že nevěřím ani na perpetuum mobile a tahle zpráva mi perpeťácké báchorky připomíná. Dovedete si představit, kolik je to energie, aby auto ujelo tisíc kilometrů? Co by to muselo být za přenos, aby se takové množství energie našlapalo do akumulátoru za osm minut? A konečně, co by to bylo za akumulátor, že by tolik energie do sebe dokázal nabrat?

Skepse veliká, ale v těchto případech platívá, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Uhlík je prvek s úžasnými vlastnostmi. Připomenu uhlíková vlákna, ty známe z běžné praxe. Arthur C. Clarke předvídal, že uhlíková vlákna umožní postavit výtah na oběžnou dráhu kolem země. Grafen je jiná forma uspořádání uhlíkových atomů. Představte si včelí plást, ale plást tenký na šířku právě jednoho atomu. Ano, je to šílené a tato látka má být u zrodu grafenových akumulátorů.

Jsem ta zvědavá babka vyhlížející z okna. Větřím, že se něco děje. Když se zrodily polovodiče – a změnil se pak svět – byl jsem kluk a neměl jsem z toho pojem, jak praví Karel Poláček. Ale digitální fotografii jsem větřil jistě patnáct let před tím, než se oficiálně zrodila. Teď mám zase to dráždění v nose. Něco se děje. Něco se stane.

Něco se musí stát, protože automobily poháněné lithiovými akumulátory jsou nepoužitelné k masovému nasazení v celosvětovém měřítku. Ty baterky musí být malé, levné, netoxické, recyklovatelné anebo aspoň schopné likvidace bez škodlivých následků. Což je něco, co lithiové chemické akumulátory nejsou. Naděje se jmenuje grafen.

Na bombastickou premiéru v září moc nevěřím. Ona je ta cesta vždycky dlouhá a klopotná. Čip do foťáku je původně z roku 1969 a trvalo mu pětadvacet let, než se ocitl v komerčně prodejném přístroji a pak ještě dalších deset let, než to bylo opravdu k něčemu. Ale co je to pětatřicet let! Budu vyhlížet a až se něco podstatného stane, podám zprávu.