20.9.2019 | Svátek má Oleg


APOLLO: Zdánlivě marný závod o Měsíc

23.7.2019

Sověti s USA prohráli také kvůli organizačním nedostatkům. Úctu si ale zaslouží všichni

V polovině šedesátých let se vyprávěl takový vtip: do Bílého domu telefonují, pane prezidente, pane prezidente, Rusové nabarvili Měsíc rudou barvou! Napište tam Coca-Cola a bude to zase v pořádku, zní odpověď. Nenaplnila se vize Pavla Kohouta z té doby „vy máte hvězdy na praporu, my máme prapor na hvězdách“. Na Měsíci se rozvinula vlajka americká, nikoli sovětská a už tenkrát, před padesáti lety, začala debata o tom, jak se to mohlo stát.

Příčiny neúspěchu

Sergej Chruščov, syn tehdejšího vládce Sovětského svazu Nikity Sergejeviče Chruščova, viděl ve svých memoárech příčinu ve vnitřních rozporech týmu konstruktérů. Jejich šéfem byl Sergej Koroljov, nicméně měl mnoho rivalů, jedním z nich byl Valentin Petrovič Gluško, konstruktér raketových motorů. Chruščov junior vzpomíná na hádku, která následovala po Gluškově prohlášení, že jeho motory dokážou vynést do vesmíru jakýkoli kus železa. Koroljov se urazil, Gluško s ním odmítl spolupracovat, a spolupráce nakonec byla nucená. Tudíž neúspěšná.

Méně osobní a emotivní analýzy ale také poukazují na zásadní organizační nedostatky. Americký kosmický program byl veřejně zahájen Kennedym v roce 1961. Sovětské vedení se k lunární soutěži rozhoupalo až v roce 1964. Tehdy tajně rozjelo dvě linie, jedna vedla k pilotovanému obletu, druhá ke skutečnému přistání na Měsíci. Podstatný byl ten druhý projekt, závislý na vývoji nosiče N1.

Koroljovův nástupce Vasilij Mišin se marně snažil koordinovat 500 výrobních závodů a 28 institucí spadajících pod Akademii věd a jednotlivá ministerstva. Velkou brzdou byl i tehdejší systém pětiletek, které diktovaly závodům jejich úkoly. Svoji úlohu tu sehrála armáda, kupodivu svou malou podporou projektu. Zatímco první Sputnik a následující kosmické úspěchy byly bezesporu vedlejší produkt vývoje mezikontinentálních nosičů jaderných zbraní, a tak byly ve Spojených státech a všude na světě chápány, projekt „dobytí Měsíce“ měl efekt jen propagandistický. Přímý vojenský význam by pilotovaný let na Měsíc neměl ani dnes, natož pak před půl stoletím. Důsledkem bylo i slabší financování projektu, pouhá desetina nákladů vynaložených na projekt Apollo. Vojáci podporovali jiné směry vývoje, samozřejmě mezikontinentální střely schopné nést multihlavice, pilotované orbitální stroje a samozřejmě telekomunikační družice, to vše mělo bezprostřední vojenský význam. Omezení finančních prostředků se projevilo mimo jiné v tom, že se nikdy nepodařilo postavit pozemní stanici pro testování prvního stupně nosiče N1.

Motivace byla tedy především politická a propagační. V roce 1966 se Sovětům podařilo měkce přistát s lunárním modulem Luna 9 a téhož roku se Luna 10 stala oběžnicí Měsíce a vysílala odtud Internacionálu. Byla to předzvěst propagandistického podniku chystaného pro rok 50. výročí říjnové revoluce. Projekt předpokládal vynesení prázdné lunární kabiny a přechod dvou kosmonautů volným prostorem, ty dva by vynesla jiná raketa v jiném modulu.

Vše bylo složité a technicky nepřipravené až za hranicí fantasmagorie – silně to připomíná aktuální projekt přechodu na elektromobilitu, kdy se předpokládá, že někdo něco vymyslí a dopadne to dobře. Raketa N1, kterou zahajoval ještě Koroljov, nebyla nikdy dokončena. Podnikla čtyři testovací lety, všechny katastrofální a v roce 1976 byl program ukončen.

Na neúspěšné snahy sovětského režimu navazuje současný ruský lunární program. Ten postupuje pragmatičtěji, bombastické propagandistické cíle si neklade a sází spíše na automaty.

Velká technologická výzva

Američané tedy nominálně v lunárním závodu vyhráli. Otázkou ovšem je, jaký měly lunární závody smysl. Jistě propagandistický a v důsledcích i politický. Zlomené sebevědomí Sovětů jistě vedlo ke gorbačovovským pokusům o reformu a k následnému zhroucení nefunkčního systému. Nicméně v současnosti ruský kosmický průmysl funguje přinejmenším stejně dobře jako oficiální americký. A naopak, vítězství v lunárních závodech Američany vedlo k neúměrné sebedůvěře a následně k problematickému úspěchu s raketoplánem. Ten zdaleka nenaplnil očekávání a co do počtu obětí lze právem hovořit o fiasku.

Neochota sovětských vojenských kruhů sázet na lunární misi souvisí naopak s ochotou Američanů projekt Apollo nedotáhnout do konce. Praktický význam pilotovaného letu na Měsíc byl totiž na obou stranách neúměrný vynaloženým prostředkům a nejinak je tomu dnes. Třebaže jde o romantické dobrodružství „celého lidstva“, není žádný rozumný důvod, proč se na povrch Měsíce pídit. Těžba nerostů je iluze a vojenská základna má pro svoji zranitelnost též pochybný význam.

Měsíc a po něm Mars ovšem zůstávají velkou technologickou výzvou a v tomto smyslu mají snahy o automatické i pilotované lety velký význam – svými vedlejšími efekty technologického rozvoje. Zdánlivě marný závod o Měsíc se zasloužil mimo jiné o rozvoj polovodičových technologií a to je odvětví, na něž i laická veřejnost dobře vidí. Obdivu a úcty si ovšem zaslouží všichni účastníci velkých závodů na obou jejich stranách.

LN, 20.7.2019

Neff.cz








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.