… žádné Trumanovy fondy, žádný dolar,

žádné typy, milující stále stín,

žádná zkyslá politická coca-cola

z Ameriky, z Bělehradu, z Palestin! (Jiří Taufer: Nový život, 1952)

Bůh ví, kde je konec Jiřímu Tauferovi, hvězdě poezie. Nestála by za ohlédnutí, kdyby… ano; všimli jste si těch zeměpisných určení v posledním veršíku? Z Ameriky… ovšem, hnízdo válečných štváčů, hodlajících ujařmit svět, ta víra se v určitých kruzích pěstuje i dnes. Z Bělehradu… také ovšem, tam za páně Tauferových časů sídlil krvavý pes a lokaj imperialismu Tito, i to se dá pochopit. Ale proč, pro všechny svaté a při vousu Prorokově, Palestiny? Nebo, jak bychom spíš řekli, Palestina? Jak se dostala do té podezřelé společnosti? Bude zajímavé vrátit se o půl sedma desítiletí zpátky a vyvolat si tehdejší atmosféru, v níž vznikaly dnešní postoje k blízkovýchodnímu konfliktu. Pamatuji ty časy a mohu něco z nich připomenout zapomětlivým, neboť čas se pohnul a není vyloučeno, že než se rok s rokem sejde, budeme svědky nového střetu v těch nelidných končinách. Stane-li se tak, lze předpovědět, že západní inteletuálstvo bude zase mít mnoho rad a výtek na adresu židovského státu. Ne že by smýšlelo antisemitsky; ó nikoliv. Pouze antiizraelsky.

14. května 1948, krátce poté, kdy se z jisté středoevropské demokracie stal satelitní přívěšek Stalinovy říše, byl založen stát Izrael. Západní mocnosti se k němu zpočátku stavěly rozpačitě, zato okamžitě našel horlivé zastánce a podpůrce v komunistických režimech. Sovětský svaz mu jako první udělil diplomatické uznání; Gottwaldovo Československo jej podpořilo mohutnými dodávkami zbraní právě včas, když mu ze všech stran hrozila invaze arabských armád. Příčinou té náklonnosti byl jistý omyl sovětského vedení, které v novém státu vidělo další článek své mocenské sítě. Nezdálo se to tak nemožné. Meziválečná židovská inteligence byla prodchnuta vírou v nové světa řády, zemědělské osady, zakládané nadšenými přistěhovalci, byly prototypem komunistického ideálu, jak se jej ani v SSSR nepodařilo uskutečnit. V té situaci bylo logické, že se sovětský blok včetně veršovce Taufera postavil celou váhou za Izrael, kdežto Arabům bylo určeno hrát potupnou roli agresorů v žoldu USA. I já sám jako kluk tehdy patnáctiletý, vzpomínám-li si dobře, jsem ve své nelásce k bratrskému spojenci velice držel palce Arabům a pouštěl přes zuby nevlídné výroky na adresu Izraele. Tak to šlo několik let.

Pak ale nastal obrat, jehož okolnosti nejsou dodnes zcela jasné. Snad izraelští předáci, mající už tehdy nejvýkonnější výzvědnou službu světa, velmi dobře věděli, jak vypadá komunistický ráj a čeho se od něj mohou nadít. Snad si spočítali, že se jim ze sovětského bloku může dostat mohutné propagandistické podpory, z USA však tolik potřebných peněz. Snad uhodli, že spojenectví s USA lze zvát partnerstvím, s SSSR zotročením. Ať tomu bylo jakkoliv, stalo se, že izraelská nevěsta zničehož nic dala sovětskému nápadníku košem a vrhla se do náruče americkému ženichovi.

To ovšem bylo obrovské zklamání pro veškerý tábor míru a pokroku. A s ním vší levicové inteligence, co jí bylo rozseto po redakcích a universitách i na jiných vlivných a veřejné mínění určujících místech dosud svobodného Západu. Světové levičáctvo si příklon Izraele k USA vyložilo jako nevěru, nevděk a zradu ideálů, neodpustilo mu ji a neodpouští ještě dnes. Jsou to oni, sebejistí a útoční levičáci, kteří navzdory svým historickým pádům na nos dosud mají rozhodující vliv na vytváření politického klimatu. Proto byl a je jakýkoliv teroristický akt z palestinské strany omlouván či přehlížen, proto nemůže Izrael vykonat krok ku své obraně, aby se vzápětí nestrhl nesouhlasný pokřik, OSN nevydávala odsuzující rezoluce a západní televize nepřinášela drásající záběry civilních obětí izraelské agrese. Proto – a to už je pokrok a ústupek – jsou evropské vlády ochotny hodnotit obě strany sporu nejvýš nastejno, nerozlišovat příčinu a následek.

Ale za to si můžete sami, Židáci. Neměli jste tenkrát zklamat sovětský tábor a hlavně ty, kteří mu na Západě přitakávali. Neměli jste zradit věc socialismu. Třeba byste dnes ku své obživě sbírali kobylky v judské poušti, zato by se vám však od světové veřejnosti dostávalo jednoznačné podpory proti těm zákeřným Arabům, kiš, kiš. A jestli někdy v dohledné době zasáhnete, sami a nikým nepodporováni v hodině poslední proti hnízdům íránského jaderného vyzbrojování, zase to budete vy, kdo si to ústy i písmem celého intelektuálního Západu odskáče. Zase budete agresory, válkychtivými šílenci, zase budou počítány nevinné oběti, i kdyby prezident Ahmadínedžád pětkrát denně vaše vyhlazení a do moře nahnání vyhlašoval. Nebo je snad dokonce i provedl. Nic nemá tak hluboký kořen jako zášť vůči státu jménem Izrael, jenž si dovolil postavit se na nesprávnou stranu v počátku války zvané Studenou.

Upraveno podle listu Annonce z 30. července 2006