Časopis České lékařské komory Tempus medicorum zveřejnil v posledním čísle článek, který by měl být nejspíše předmětem první zprávy na všech televizních stanicích.

Už před časem byl zveřejněn demografický rozbor celé lékařské obce, z něhož bylo jasné, že populace lékařů stárne a že nově příchozí absolventi po promoci nejsou schopni nahradit ty, co odcházejí na odpočinek.

Po několika málo letech se ukazuje, že situace je de facto ještě horší. V současnosti je průměrný věk praktického lékaře 56 let, u lékařů pro děti a dorost ještě o tři roky více. Ze statistik je zřejmé, že u praktických lékařů je počet těch, co oslavili 60 let a více, 40 %, u dětských lékařů dokonce 48 %. Nejsou výjimeční ani kolegové, kteří mají více jak 80 let a jsou stále činní.

Dalším alarmujícím faktorem je to, že za zhruba 10-15 let zestárnou poměrně silné ročníky, tzv. Husákovy děti, což bude mít výrazný vliv na náklady zdravotní péče. Odhaduje se, že bude potřeba cca 600 miliard Kč, tedy zhruba dvojnásobek dnešních nákladů. Tento stav nebude možné pokrýt zdravotní daní, protože přicházející generace nejsou natolik silné, aby vygenerovaly potřebné zdroje.

Je rovněž reálný předpoklad, že po roce 2021 nebude počet příchozích mladých lékařů schopen pokrýt počty těch, kteří svou praxi ukončí. Již dnes jsou - zejména v Jihomoravském kraji, ale leckde po republice v méně osídlených oblastech - obce, kde praktický lékař schází.

Situace je podobná i u zdravotních sester, které odcházejí z praxe zhusta pro špatné pracovní i platové podmínky. Některá oddělení i větších nemocnic již dnes nesplňují ani ta základní kritéria pro plnohodnotnou funkci a bezpečnost pacientů.

Vše uvedené je důsledek krátkozraké politiky polistopadových vlád, kde padl dnes již legendární výrok předsedy vlády Ing. Václava Klause, že pokud se lékařům jejich práce nelíbí, tak mají jít dělat taxikáře. Lékaři velmi dlouho čekali, že jejich práce a postavení ve společnosti nebude přehlíženo, nicméně i další vlády jen ucpávaly díry bez toho, aby stanovily jednoznačnou a dlouhodobě perspektivní koncepci. Jestliže se v čele resortu vystřídalo od listopadu 1989 celkem 23 ministrů (tedy „doba života“ jednoho ministra je v průměru rok a 4 měsíce), pak o nějaké dlouhodobé a stabilní vizi nelze ani uvažovat.

Odchody lékařů do zahraničí (v současnosti zhruba každý pátý absolvent mizí ihned po promoci), odchody sester do jiných povolání atd. současnou situaci jistě nevylepšují. Stejný „stimulační“ efekt mají i direktivní postupy v rámci zavádění povinné elektronizace jak receptů, tak i neschopenek, nově rovněž EET. Představa, že by kupříkladu 70letý praktický lékař (tedy již značně přesluhující) nadšeně přikupoval nové moduly programu na vsi, kam ochotně zajíždí jednou týdně, aby babičkám předepsal mast na hemoroidy, je rovněž z oblasti sci-fi. Lze s úspěchem předpokládat, že se na podobné inovace prostě vykašle a na dveře pověsí málo povzbudivou a definitivní ceduličku.

Cesta ven je složitá, dlouhodobá a nejspíše i bolestivá. Jistě je dobrým počinem zvýšit počty přijatých studentů na lékařské fakulty. Což je opatření, které se projeví nejdříve za 10-15 let, kdy nastupující lékaři získají status samostatně pracujícího. Příliv ukrajinských lékařů a sester současný marasmus nevytrhne, protože už i Ukrajinci naši republiku míjejí a směřují více na Západ. Bude rovněž bezpodmínečně nutné zavést spoluúčast pacientů, což je opatření naprosto běžné kdekoli v Evropě i ve světě. Onen švédský stůl, z něhož je konzumována špičková péče za příspěvek, který stačí na chleba s máslem, již nebude schopen nasytit všechny okolo. Opatření, které naši občané před časem při volbách drtivě odmítli, se bude muset uskutečnit, nechceme-li čekat na odborné vyšetření mnoho měsíců. Už dnes je problémem sehnat specialistu, zubaře či praktického lékaře. A to ještě zdaleka nejsme na dně.

Je třeba jednoznačně stanovit dlouhodobou perspektivu oboru, a to bez ohledu na to, kdo je momentálně u moci. Politické zvraty a výměny ministerských úředníků po každých volbách, kde není rozhodující odbornost a rozhled, ale stranická knížka, bohužel neslibuje brzkou nápravu.

Anebo - vrátíme se zpět a budeme studovat spisky legendární Marie Treben, případně Mathioliho herbáře, kde se na každé bolení našlo řešení. Tedy - pokud nám pro samou řepku a developerské zhůvěřilosti zbyly ještě nějaké louky.

Odkaz (PDF, strana 3-7)