Na toto téma napsali mnozí mnohé. Naposled v Právu pan Pavel Mates v článku Všichni jsme si rovni?

Z ekonomického pohledu je léčebný postup obdobou každého jiného výrobního procesu, který má vstupy materiální a personální.

Dnes máme léky jednak plně hrazené pojišťovnou a pak ty, na které pacient doplácí. Pak už není mnoho dalších materiálních vstupů v rozdílných cenových hladinách. Možná jsou to různě drahé kloubní protézy, oční čočky, sádrové obvazy a podobně. O rozdílech v jejich kvalitě často pacient nic neví. Je toto ale podstatným dělítkem mezi standardem a nadstandardem? Co vlastně chce a co považuje za nadstandard nemocný, který přichází do nemocnice?

Předně si chce vybrat, kdy bude přijat, kde bude ležet a kým bude ošetřován, operován, budoucí maminka si chce vybrat porodníka. Za to je pacient ochoten si připlatit buď formou komerčního připojištění, nebo přímou platbou. Kdy? Budu muset měsíce čekat na náhradu kloubu, který mi pro bolesti nedá spát? Kde? Budu mít svůj jednolůžkový pokoj nebo budu na vícelůžkovém? Kdo? Bude mě operovat, léčit nebo rodit přednosta oddělení, jeho zástupce či někdo mladý, méně zkušený?

Na první pohled by se zdálo, že takové kastování pacientů na ty, kteří si můžou či nemůžou dovolit nadstandard v nemoci, je nemorální. Podívejme se ale na problém blíže.

Kdy? Předběhnou-li nadstandardní pacienti při příjmu standardní, budou ti druzí čekat na přijetí déle? Nebudou. Kapacita lůžek v českých nemocnicích je velká a neustále se redukuje, aniž by se snížila výkonnost. Dochází k zavírání celých oddělení. Hlavní příčinou, byť ne jedinou, je nedostatek finančních prostředků pojišťoven. Dlouhé čekání není tedy podmíněno nedostatečnou nemocniční kapacitou. Zůstaňme pro příklad u náhrad kloubů. Jejich výrobci jsou schopni dodat na trh jakékoliv množství a nemocnice jsou schopny odoperovat daleko více nemocných. Jediné, co schází, jsou finance pojišťoven.

Kde? Nadstandardní pokoje v nemocnicích za příplatek jsou již dnes běžnou realitou, takže nic nového.

Kdo? Bude-li nadstandardní pacienty léčit, operovat či rodit přednosta, nebudou ostatní pacienti v nevýhodě? Nebudou. Přednosta musí vést své oddělení tak, aby nedocházelo ke komplikacím ani u ostatních pacientů. Proto bude ošetřovat či operovat ty nejsložitější případy, bez ohledu na to, zda jde o standardní či nestandardní pacienty. Jinak by ztratilo oddělení jím vedené kredity a on později i místo. Nadstandardní pacienti jdou přece vždy tam, kde to má věhlas!

Pan Mates ve svém článku píše, že zdravotnictví je černá díra. Pokud se ale v této černé díře dají, jak píše, léčit choroby, na něž se ještě před půl stoletím umíralo, neviděl bych to tak černě. Je třeba uvědomit si, že nůžky mezi rychlým vývojem medicíny a prostředky, které společnost na zdravotnictví přes pojišťovny dává, se stále více rozevírají. Kde byly například transplantace orgánů před padesáti lety? Kdo znal CT? Co asistovaná reprodukce, z které se u nás dnes rodí každé pětadvacáté dítě?

Ani USA, kde dávají dvakrát vyšší procento HDP na zdravotnictví a kde je asi čtyřicet miliónů nepojištěných, nemají pro všechny na všechno. Komerční připojištění či samoplátci by mohli finančně pomoct v současné době výrazně podfinancovanému zdravotnictví, byť by to nebyl příspěvek řešící vše. Jenom se nesnažme objevit objevené. Nadstandardy existovaly i u nás před rokem 1948.

Autor je chirurg, universitní profesor

Právo, 15.7.2013