V kauze lékařů, aktivně svými výpověďmi podporujících akci „náš odchod – vaše smrt“, se neustále objevují různé výzvy na stáhnutí jimi podaných výpovědí. Rád bych jim připomněl, že nic takového nejde.

Osobně považuji zákoník práce v současném znění za nástroj, jehož obsah jde proti smyslu tvorby a udržení pracovních míst, proti smyslu tolik žádoucí volné soutěže mezi zaměstnanci a proti neustále oficiálně deklarované podpoře soukromých zaměstnavatelů, kteří jediní, nikoli stát, mají dle mého nejhlubšího přesvědčení vytvářet pracovní příležitosti. Když už tu ale tuto normu máme, tak se jí, milí politici a lékaři, držme.

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce ve svých § 50 a 51 přesně definuje, jakým způsobem je možné podat výpověď, kdo ji může podat a jaké to přináší důsledky. Už samotný fakt, že zaměstnanec může podat výpověď kdykoli a nemusí ji nijak zdůvodňovat, ačkoli do něj zaměstnavatel investoval mnohdy nemalé peníze, aby jej například zaškolil či rozvinul jeho osobní znalosti cestou různých kurzů, zatímco zaměstnavatel musí jeho případnou výpověď zdůvodňovat a ještě nemá v dnešní době jistotu, že ho v případě potřeby opravdu propustí, považuji v tomto vztahu za nerovný. Nicméně ok, je to tam. Pokud se tedy za těchto podmínek jakýkoli (!) zaměstnanec rozhodne, že výpověď podá, musí počítat s tím, že je to konečné rozhodnutí. Zákoník práce, když už ho v současné podobě máme, žádné jednostranné „stáhnutí výpovědi“ nezná. Prosím politiky i odboráře, aby přestali mást případně neznalou veřejnost, včetně státních lékařů, které odbory podle mě v mnoha případech jen sprostě zneužily. Zákon umožňuje každé ze stran navrhnout odvolání podané výpovědi, přičemž akt přijetí takového návrhu z druhé strany je ryze dobrovolný.

Znovu mi nezbývá než napsat, že máme lékařů pomalu nejvíce na světě na počet obyvatel. Systém řízení zdravotnictví shledávám socialistickým, ale podané výpovědi považuji za jeden z momentů, který dává příležitost přehodnotit mnohdy zbytečnou nadbytečnost dostupnosti lékařské péče. Otázkou je, zda současný establishment po něčem takovém opravdu touží, protože politici by se tím odstřihli od jedné z dobře dojných krav. Ano, ve zdravotnictví řada lidí krade a obohacuje se na úkor veřejných prostředků a jsem si vědom, že státní lékaři za to nemohou. Jsou předražené zakázky, uzavírány pro zařízení nevýhodné smlouvy, zakázky přidělovány bez výběrových řízení, nemohou vznikat konkurenční zařízení, protože pojišťovny s nimi prostě neuzavřou smlouvy přesto, že by mohly ušetřit (vlastně nemohly, neboť i výše úhrad je státem předepsána - to jsem se jen zasnil, jak by to mělo být). Jenže to se děje všude, nejen ve zdravotnictví, kam šlápne noha rádoby pečovatelského sociálního státu, jehož současná filosofie přerozdělování prostě umožňuje systémově bez trestu okrádat daňové poplatníky. To je ale úplně jiné hřiště, na němž pravidla mají ve svých rukou všichni voliči.

Bez zajímavosti ovšem není skutečnost, která se kolem onoho hlubokého přesvědčení o táhnutí za jeden provaz státních lékařů točí. Pokud jsem něco nepřehlédl, nikdo z těch lékařů, kteří výpověď podali a zároveň učí na školách, tyto pracovněprávní učitelské úvazky nevypověděli. Vidím to tak, že jim jejich odborářský boss „garantoval“, že nátlak vyjde, když do toho půjdou všichni, a že je také všechny rádi vezmou zpátky do práce. Já osobně v tom mám poměrně jasno. Každý, kdo podal výpověď s cílem vydírat svého zaměstnavatele, by už z principu věci neměl dostat příležitost a to i s vědomím, že ostatní budou za více peněz makat za něj, než zaměstnavatel sežene náhradu. Byl bych připraven udělat jedinou výjimku. Žádný souhlas s odvoláním výpovědi, ale nová pracovní smlouva s novými podmínkami a novou zkušební lhůtou tam, kde bych některého z nich skutečně potřeboval.

„Stáhnout výpovědi“ tedy nelze. Lze pouze pokorně nabídnout ve výpovědní lhůtě zaměstnavateli odvolání výpovědi. Bohužel nevěřím, že vedení státních či krajských zdravotnických zařízení se budou chovat zodpovědně a budou hodnotit takový návrh jednotlivě s ohledem na prospěch daňových poplaníků, kteří tento špás platí (kdyby to šlo, naúčtoval bych vzniklé náklady odborům). Čest takovým výjimkám, jako je ředitel nemocnice v Uherském Hradišti Antonín Karásek, který by si za svůj postoj zasloužil v dobré víře naklonovat a dosadit do ostatních státní a krajských nemocnic (více zde). Téměř vždy to totiž dělali s ohledem na potřebu vytěžit ze špatného systému zdravotního pojištění co nejvíce. Proč by si tedy nyní sami řezali větev pod sebou, když je k tomu ve skutečnosti nikdo netlačí.

Jediné, co naše zdravotnictví vyléčí, je minimum státních či krajských zařízení a zejména uvolnění podmínek na trhu zdravotních pojištěn, omezení výsadního postavení VZP, kterou politici zneužívají a dojí na každém rohu, zrušení povinného členství v ČLK (ta ještě nikdy z žádného lékaře neudělala lepšího), zmírnění požadavků na různé úrovně byrokratických papírů, které zdravotnický personál pro výkon svého povolání potřebuje a ryzí dobrovolnost případného připojištění se zavedením přímých plateb. Koneckonců přestaňme si hrát na to, že všichni lidé jsou si rovni. Nikdy si nebyli, nejsou a nikdy nebudou. A je to tak dobře. Jakkoli komunisté devalvovali význam hesla „každému podle jeho zásluh“, jeho poselství v sobě nese hlubokou pravdu.

Autor je zakládající člen Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora