Strategii vůči nákaze lze hodnotit až s odstupem. Máme se bát opičích neštovic? O té chorobě sice nevíme skoro nic, ale je tu a budí pozornost. Co tedy s tím? Burcovat k poplachu? Burcováním může být i úterní novinový titulek Opičí neštovice už jsou v Rakousku, Belgie zavádí povinnou karanténu.

Kdo ho čte po dvou letech zkušeností s covidem, naladí se temně. Nebo si říci, že pořadí hrozeb je jiné než v roce 2020 a v zrcadle války na Ukrajině jde o věc společensky i bezpečnostně okrajovou?

Potíž je v tom, že ať se jako společnost rozhodneme pro variantu a (poplach), nebo b (klid, ale bdělost), správnost té volby lze prokázat až s odstupem. Nabízí se jakési „poučení z covidové krize ve straně a společnosti“. To neznamená, že covid měl být bagatelizován. Znamená to jen tolik, že jisté věci se potvrzují či zpochybňují až teď.

Až teď WHO vydala bilanční čísla k nadúmrtím. Ta se soustředí jen na vybočení celkového počtu úmrtí z dlouhodobé řady. Dokládají, že třeba Švédsko – tolik kritizované za liberální přístup potlačující lockdowny a sázející na osobní odpovědnost – má o něco vyšší nadúmrtnost než okolní Skandinávie, ale výrazně nižší než střední Evropa včetně Česka.

Ale opravňuje to k novinovým titulkům Lockdowny byly na nic? Znamená to, že týž krok u nás by vedl k nižší úmrtnosti na úrovni Švédska? Nebo bychom museli přijmout i švédský přístup k životu a osobní odpovědnosti? Kdyby stačilo jen převzetí jednoho pravidla, mohli bychom rozjet Okamurovu přímou demokracií s vírou, že se staneme druhým Švýcarskem.

Podíváte-li se na šíření covidu, zjistíte, že na špici jsou asijské země (Tchaj-wan, Japonsko, Jižní Korea, Singapur), které byly roku 2020 za „chytré karantény“ dávány za příklad. Mstí se jim teď nízká promořenost? Těžko říci, ale mnohé opravdu působí jinak než v předjaří 2020. Mezi covidem a opičími neštovicemi žádná kauzalita není. Ale zkušenost s covidem vede k tomu, abychom si dávali pozor na příliš autoritativní návrhy, zpochybňování, či naopak poplachy.