18.8.2022 | Svátek má Helena


ZÁKAZY: Právo na pitomost

28.6.2022

Žijeme v době, kdy každý se ohání právy a nároky. Způsobil to blahobyt posledních dekád. Dříve člověk pachtící se za svým živobytím byl rád, když se nasytil, měl občas maso a jednou za rok dovolenou. Neměl čas, aby ho napadaly hlouposti. Ne tak dnes (nebo snad donedávna, než se blahobyt začal hroutit), kdy se ze západu začala šířit nová vlna všemožných názorů a také pokus naroubovat na kapitalistický blahobyt pseudosocialistické vymoženosti. Rázem se vyrojila řada práv a nároků a také pseudozákazů, neboť i ty jsou socialistické. Už neplatí, budeš mít to, co si vytvoříš a jak se zasloužíš, ale je na státu, aby ti zajistil potřenou úroveň. Dříve západ stavěl na individualitě, teď se kloní k mase vyznávající ty „správné a pravé“ hodnoty. Ideologie jako vyšitá.

To se nemohlo nedotknout i svobody slova, kterou se západ už několik století tak rád honosí. Dříve jste mohli hlásat cokoliv a bylo na lidech, zda vám budou naslouchat nebo vás budou mít za pitomce. Ve společnosti panuje jistá vzdělanost a i IQ zcela neskomírá a tak lidé hlásající třeba, že Země je plochá nebo dutá, či že Slunce přece jen obíhá kolem Země, budou považováni přinejmenším za pomatené a lidé se nad nimi usmějí. Je to jejich věc, když tomu věří a hlásají to. Lidé však hlásali i rozumné a společnosti nepříjemné názory a to byla podstata médií, jako hlídače svobody a demokracie. Zabraňovat extrémům. Společnost věděla, že bez takových lidí by časem zpohodlněla a zdegenerovala. Když porazila komunizmus, jako by ji na tom přestalo záležet nebo si byla příliš sebejistá. Anebo se zas k moci dostává, tentokrát plíživě, diktatura? Je záludná v tom, že nemá žádné pevné centrum. Snad kdysi v levicových intelektuálech na humanitních univerzitách. Nové názory se opět prezentují jako ty jedině správné a kdo je nehlásá, není zpočátku jen in. Ale když v tom pokračuje, stává se nepohodlným, společensky nežádoucím a je postupně vytlačen na okraj společnosti. Zprvu společensky a následně i ekonomicky.

Nutno přiznat, že media se stala nejen zdrojem informací a výměnou názorů, ale také prostředkem politického boje. Tím byla ostatně vždycky, ale smršť internetu na ně přitáhla velkou pozornost. Náhle se stalo jednoduchým svolat prostřednictvím sociálních sítí, během hodin velkou demonstraci. Úsilí vlády hatí různé alternativní weby. Šíří se konspirační teorie. Škodí to vládě nebo lidem? Jistě, jistou sortu lidí to může mást, ale ty obvykle matou i ostatní zprávy. Velká většina lidí je svéprávných a ti si ty informace přeberou. Už si zvykli, že to, že něco bylo v novinách, televizi či na netu ještě neznamená, že je to pravda. Že pravda se musí ve zprávách trpělivě vyhledávat a porovnávat. Vážit. Proto jsou roztrpčeni, když je vláda chce, byť ve vypjatých dobách, údajně chránit před nepravdami. Na druhé straně právě ve vypjatých dobách sama sahá k jisté cenzuře a publikuje jen ty žádoucí informace. A jiné, jako by nebyly. Každá cenzura je špatná a dusí svobodu slova i svobodu jako takovou. Už Voltairovi se připisuje výrok „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat.“ Tak má vypadat svoboda slova. I odpudivé individuum má právo na svobodu slova, jak kdysi ukázal americký film Lid versus Larry Flynt.

Společnost má také historickou zkušenost se zrůdným režimem nacizmu a komunizmu. Díky holokaustu a dalším obětem se společnost dohodla, že propagovat nacizmus, popírat holokaust či šířit rasovou nenávist bude nadále právně nepřípustné. Už kvůli těm obětem mě mrzí, že to musí přikazovat zákon a nestačí morální postoje obyvatel, ale budiž. Někteří lidé jsou nenapravitelní a tak ani svoboda nemůže být úplně bezbřehá. Také se podivujete, že stejně přísného právního odsudku se nedočkal stalinský komunizmus, který měl snad ještě více obětí? Je to proto, že dějiny píší vítězové a konec komunizmu byl jen takovým polovičatým vítězstvím.

Chci žít v nefiltrované společnosti různých názorů. Ty dobré se nakonec vytříbí. Přečíst si i hlouposti a usmát se nad nimi nebo si i zadurdit. Ve společnosti, která není černobílá a kde se polemizuje s názorem a nedenunciuje se jeho autor. Nepodlehnout správňáctví. Je ale dnes ještě takové místo na světě? My naštěstí nepatříme k těm nejhorším, ale horší se to a musíme svou svobodu bránit a kultivovat, chceme-li ji zítra ještě mít.