Televize hlásila, že byl zase jeden "černý víkend" na našich silnicích. No, najel jsem za tento víkend po našich cestách na sever od Prahy téměř pět set kilometrů a nepotkal jsem jedinou policejní hlídku. Jel jsem téměř výhradně po dálnicích a silnicích první třídy. Policajti nikde. Zato magorů ve stříbrných Audi a Octaviích, kteří si pletou silnice se závodním okruhem, bylo jako smetí. Jak říká můj kamarád: "Stříbrná Octavia je diagnóza, to není auto!" Mám ve svém autě o pár desítek koní víc, než má ta nejvýkonější Octavia, ale rozhodně bych nejel po české dálnici dvě stě. Na úzké dálnici s mizerným povrchem je to totiž hazard. Na druhou stranu, kdo jim v tom zabrání, když na policajta nenarazíš?

Otec a syn Čechové se svými vozy

Jezdívám v Anglii celkem pravidelně štreku kolem tři sta padesáti kilometrů po dálnici M1 a po okružní dálnici M25 a za tu dobu potkám nejméně šest policejních hlídek. Kupodivu nekontrolují lékárničky, ani nedělají "technické prohlídky" na silnicích. Prostě jenom jedou a každý si dá sakra pozor a dá nohu z plynu a jede "katolicky". Stačí jen jejich přítomnost. A je jedno, jestli sedím v dvanáctiválcovém BMW nebo v Jaguáru. Kromě policajtů v autech jsou na dálnicích i silnicích kamery a kupodivu jsem nikdy neslyšel od hlídky: "Tak pane řidiči, co s tím uděláme?" A i když jsem měl zatím štěstí, že jsem v této zemi nehavaroval, ani nepřekročil rychlost, tedy... nebyl jsem chycen, moji kamarádi mi vyprávěli, že se zásadně s policajty nediskutuje, protože není o čem, výše pokuty je určena, není to od-do. Když se chce člověk vyblbnout, je na to v této zemi spousta opuštěných letišť, kde se dá svobodně prošlápnout plyn až na podlahu a vychutnat si řev velkého motoru.

A tak dokud budou policajti místo na silnicích sedět ve služebnách a jejich šéfové budou donekonečna slibovat nápravu, tak si budou moci dělat debilové ze silnic závodní dráhu. Na druhou stranu se jim ani nedivím, protože jak mohou někoho potrestat za pirátskáý styl jízdy, když dotyčný je kamarád támhle toho či onoho a dal sponzorský dar ODS (dosaďte kteroukoliv jinou partaj) a tak si koupil beztrestnost. Pro jistotu si ještě označují svá auta zvláštními SPZ, aby každý viděl, s kým má tu čest, a raději se takovému volovi vyhnul.

A tak se smrtelná ruleta roztáčí s pravidelností víkendů a se stejnou pravidelností šéf dopravní policie slibuje nápravu a stejně se nic nestane.

Druhou kategorií šoférů jsou kluci od osmnácti do třiceti. Tam tragédie většinou začíná slovy: "To je prd, dávej bacha, teď ti něco ukážu!" A řítí se z diskotéky nocí jak šílení, většinou ještě posílení alkoholem nebo marjánou. A rodiče, místo aby je včas propleskli a vzali jim klíčky od auta dřív, než se něco stane, potom nosí květiny a svíčky k pomníčkům u silnic. Ale to je již pozdě.

Smrt mladého člověka a hlavně ještě zbytečná je strašná tragedie, zejména pro jeho rodiče. Ale může se stát, že i v takovou neveselou chvíli může dojít ke komické situaci. Kdysi jsem zažil příběh jednoho pohřebáka, zaměstnance tehdy komunální služby. Příběh se odehrál v sedmdesárých létech minulého století na Kladensku. Tam jezdil s pohřební Škodou 1202 jeden zaměstnanec, který byl téměř neustále opilý. Jednou si na něj policajti počíhali a dali mu dýchnout: "Člověče, vždyť vy jste opilej, takhle nemůžete řídit! Zajistěte vozidlo a dál holt budete muset po svejch." "Ccožže? Po ssvejch? A to jenom kvůli tomu, že jsem trochu bumbal?" "Ano, nejste schopen řídit motorové vozidlo, tak ho zajistěte a mazejte pěšky!" A pohřebák se otočil ke svému vozu, otevřel zadní dveře, vyhodil rakev s nebožtíkem na silnici a povídá: "Fanča, tak dál musíme pěšky!" Policajti dvakrát polkli, pomohli mu rakev naložit, jeden si sedl na místo řidiče a dovezli nebožtíka do márnice.

Jedna vnučka emigrantů si koupila v našich horách chatu a přestavěla ji na penzion. A dlužno říci, že velmi pěkný penzion a úspěšný. Její současní krajané si toto místo velmi oblíbili a má stále plno. Nedávno ale pension postihla tragická událost. Dědeček chtěl svým vnoučatům ukázat, jak se jezdí na lyžích. Vnoučátka nikdy neviděla hory, natož sníh a jejich zvědavost je vyhnala s dědečkem k vleku. A v té frontě se najednou dědeček skácel. Děti si myslely, že je to nějaká nová hra, ale pak s hrůzou zjistily, že je děda mrtvý. Zavolali lékaře a ten jen konstatoval smrt. Dědu odvezla místní pohřební služba s tím, že ho do pondělka připraví k transportu do jeho domoviny.

Rodina samozřejmě truchlila, ale protože v zemi jejich původu se v takovém případě nesedí na sucho, i notně popíjela. Kolem půlnoci dostali nápad, že by se ještě chtěli s dědečkem naposledy rozloučit. I poprosili majitelku penzionu, jestli by nemohla zavolat na pohřební službu, že by ještě teď v noci chtěli vidět dědečka. Majitelka, vnučka rodilých Čechů, se domluví česky, a tak zavolala. "Prosím vás to opravdu nejde, pan XY nevypadá dobře, vypadla mu zubní protéza, má propadlé tváře a otevřená ústa. Teď tady nikdo není, ať přijdou až ráno, to bude dědeček již upraven, vysvětlete jim to."

Ať se snažila, jak chtěla, tvrdošíjnost opilců byla nezlomitelná. Tak volala ještě jednou a prosila, ať to nějak udělají, že jsou všichni pozůstalí na šrot a že na té návštěvě trvají a na penězích nezáleží, zaplatí, co si řeknou. "No tak dobře, přijeďte tak za půl hodiny, ale dřív ne, já s ním něco udělám." Tak chudák majitelka penzionu naložila po půlnoci do mikrobusu celou rodinu, která byla - včetně dětí - silně pod vlivem, a odjela směr město do pohřební služby. Veselí pozůstalí cestou zpívali a když se vypotáceli před pohřební službou, čekala na ně chudák paní, co držela noční službu: "Tak pojďte dál!" a uvedla zpívající pozůstalé do klimatizované, spoře osvětlené místnosti, kde na katafalku ležel oblíbený dědeček se zavřenou pusou a s naducanými tvářemi. Rodina se s ním tak vesele loučila, že to jednu chvíli vypadalo, že si ho z rakve vyndají. Naštěstí byla majitelka penzionu s dostatek energická a odehnala je zpět do autobusu.

Když se vracela zpět, protože Franci chyběl (usnul na zemi u katafalku), zeptala se svou legrační češtinou paní z pohřební služby, jak to udělala, že děda vypadal, jak živý: "No něco jsem odkoukala od našich upravovačů, a tak jsem mu pusu vycpala novinama a zašila jsem mu ji sešívačkou! Když ho chtěli mocí mermo vidět!"

Takže i na těch nejtragičtějších věcech života může být něco veselého.

Foto & klip Jiří Wagner