Řeč jednoho syfilitika, která začínala slovy: "Právě jsem se vrátil z Pražského hradu…" je sdostatek známá a znamenalo to pro náš národ čtyřicet let nevolnictví. Já jsem se právě vrátil z Rokytnice nad Jizerou a to sice pro náš národ neznamená vůbec nic, ale pro mne to znamená skvělý týden s přáteli. Je to tradiční setkání "Tadra týmu" na chatě Jednoty, bohužel vlivem různých okolností pravděpodobně i poslední. To byla jediná stinná stránka jinak po všech stránkách vydařené akce. Všichni milujeme naše hoteliéry pro jejich nezměrný talent vytvořit na chatě neuvěřitelnou domácí atmosféru.

Díky svému povolání a svému věku se často cítím velmi unavený a jak říká můj nezvedený syn: "Otče, už zase potřebuješ vymazat hard disk!", což v překladu znamená: na všechno z práce zapomenout, sednout si na bar buď v hotelu, nebo ke Sněhové vločce, což je venku u sjezdovky, jezdit na lyžích, bavit se a odpočívat (pro mladší: relaxovat).

Když mi před léty řekla moje kamarádka Zuzana, jestli bych nejel do Rokytnice na lyže, vysmál jsem se jí, copak já jsem za lyžaře? Dnes jsem šťastný, že jsem se do té party dostal. Začal s námi jezdit i můj syn se svou přítelkyní, čili další generace. Výhodou této společnosti je, že se tady nikdo nepředvádí a každému je jedno, jak vypadá a jakou má výstroj. Až na malé výjimky jsme všichni prostorově výraznější, no a co? Když nám kamarádka Eva řekla, že šla na maškarní za sněhovou vločku, už jí ta přezdívka zůstala, a protože se sama podvolila, že bude barmankou na vnějším baru, inu, název baru byl jasný: U Sněhové vločky. V tomto baru je vše zadarmo, protože si tam pití nosíme z vlastních zásob. Každý přinese něco jiného, je to Mistrovství světa značek… Sněhová vločka se slovy "Bar is open!" nabízí a nalévá, co hrdlo ráčí. Když už člověk cítí únavu, přeruší jízdu na černé sjezdovce a zajde si k Vločce. Vločka má nasazenou lyžařskou helmu, protože člověk nikdá neví, co se může stát. Jak už to bývá, u baru se dozví různé pravdy či výroky, které by se daly tesat. V metrovém sněhu se Jana zeptala: "Kdo je tady bez bot? Tak ať dojde pro sklenice!" Protože v takovém počasí nikdo ve tři odpoledne bez bot nebyl, musela tam dojít sama.

Pionýr u pomníčku (MDŽ)

Labutí jezero

 Zuzana vyslovila přání, že bych jí měl udělat, co jí na očích vidím, odpověděl jsem: "Třeba brejle?" Proč říkám, že odpoledne nikdo bez bot nebyl? Protože předloni přišel večer jeden pán do chaty, jestli bychom ho nemohli vytáhnout, že zapadl s autem. Bylo mu sice trochu divné, když se chaty vyrojila tlupa divných lidí, jeden měl na sobě ribano a tankistickou přilbu, druhý měl péřovou bundu, kraťasy a byl bos, další měl vestu s nápisem "velitel zásahu" a byl v sandálech. Já měl bundu a pantofle. Venku vesele sněžilo a bylo mínus 10 stupňů. Přišli jsme k zapadlé audině, vyrvali ji ze závěje a tlačili srdnatě do kopce. Po chvíli tlačení jsem si všiml, že se kola točí na druhou stranu: "Dej tam zpátečku vole, nebudeme se přetahovat!" "Ale já potřebuju jet dolů a ne nahoru, děkuji, jste moc hodní a proč jste se neobul, pane?" "Když je zásah, není čas se obouvat, my záchranáři na vlastní zdraví nekoukáme. Sloužím lidu!" Pán už nic neřekl, rychle zařadil a pro jistotu zmizel. Druhý den nám paní hoteliérová předala lahev fernetu s tím "že to je pro ty divné lidi, co mně včera pomohli, a moc děkuji".

Letos byl program hor velmi bohatý: tombola, Silvestr, maškarní ples a MDŽ. Na tombole se opět sešla neuvěřitelná snůška nesmyslů, kralovala tomu socha jelena, kterému chyběla půlka paroží, patrně důsledek rodinné krize. I ostatní ceny byly velmi vydařené, já vyhrál například krajinku vyvedenou olejem na dřevě, patrně od holandského mistra (ve skutečnosti dar vděčného pacienta), tepaný obraz s nápisem "Grusse aus Jena" také nebyl k zahození. Výtěžek z prodeje lístků jsme proměnili v bublinky na Silvestra, který byl letos 6. března. A půlnoc byla v deset hodin večer, abychom nerušili ohňostrojem horskou krajinu.

Extrémně se vydařil karneval. Zejména "Labutí jezero", kde labutě byly tři dámy, jejichž váhový průměr byl metrák. Outdoorové představení nemělo takový břink jako večer v chatě, kdy bylo jezero i s hudbou a i s princem, kterého jsem představoval já. Dokonce jsme měli "standing ovations" a obecenstvo si vytleskalo přídavek. Jezdil jsem po sjezdovce v peleríně a s korunou na hlavě, ale výsledek byl, že jedna maminka volala na své děti, aby šly pryč, že jsou tady blázni. Jestli myslela bláznem dr. Holuba, který jezdil v tropickém s puškou a síťkou na motýly a řval, že skrz tu moskytiéru, kterou měl na přilbě, vidí kulové, prosím, ale ježibaba s bradavicemi a hrbem, která jezdila koštěti, byla pravá. Pan hoteliér přišel jako Ozzy a paní hoteliérová ze změnila na Tinu Turner.

MDŽ jsme pojednali ve starém stylu. V projevu jsem upozornil, že slavíme to, že soudružky ženy v zemích tábora míru a socialismu přestaly být předmětem erotické touhy vrahů z Wall Streetu, ale emancipovaly se a dnes stojí po boku mužů u soustruhů, pracují se sbíjěčkou a nenechají se zahrnovat kožichy a zlatem, protože by to uráželo jejich důstojnost. Soudružka Těreškovová otevřela ženám dveře do vesmíru a dnes již každá žena může být vystřelena (nejlepší by byly soudružky tchýně). Po mém proslovu mezi plačící ženy vběhnul Honza s kyticí rudých karafiátů a každé dal jeden. Pak jsme se mohli pustit do oběda…

Tak skončil skvělý týden na chatě Jednoty pod heslem "V Jednotě je síla". Bohužel poslední a o to bylo loučení smutnější. Přesto jsem hrdý na to, že lidé o téměř dvacet let mladší mne vzali mezi sebe a bude mi ten týden v budoucnu velmi chybět.