29.4.2024 | Svátek má Robert


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 167

24.1.2012

S bratrancem Todorem jsme vyrůstali na bulharských fazolových konzervách. Tedy konkrétně na konzervách fazolí v tomatnom souce, jak bylo azbukou bulharsky napsáno na konzervách. Tyto půlkilové konzervy stály 4,80 Kčs, což byla pro naše neustále prázdné kapsy velmi přijatelná cena. Razili jsme heslo "Fazole stokrát jinak" a při jejich úpravě jsme nešetřili fantazií. Měli jsme fazole po indicku, fazole po židovsku, boloňské fazole, staročeské fazole a bůh ví, jaké další názvy jsme jim dávali. Nicméně základ zůstával stále stejný- Fazole v tomatnom souce, Made in Bulgaria.

Po roce 1990, možná o něco později, se tento ondy běžný produkt stal nedostatkovým. Tak jako před tím nebyly k mání konzervy od společnosti Heinz (možná snad v Tuzexu, ale tam jsme nechodili), tak najednou zmizely tyto skvělé konzervy od bulharských soudruhů. Je fakt, že nám také v té době nebylo dvacet, ale přes čtyřicet, a každý měl svou rodinu a naše partnerky nebyly nejradši, když jsme se setkali, neb jsme na ně většinou v tu chvíli zapomněli a měli jsme okamžitě jiné prirority, většinou vinného charakteru (od slova víno, nikoliv vina).

Za několik let se doba změnila, já změnil partnerku a opět jsme se sestěhovali. Stále častěji se při našich obnovených sedánkách objevovala vidina toho, že na rozpálené sádlo nasypeme nadrobno nasekanou cibuli, přidáme nějakou uzeninu ,nebo mleté maso nebo něco, co zbylo od oběda, přidáme koření, necháme chvíli prskat a pak to zalejeme bulharskou konzervou. Začali jsme se pídit po konzervě. Ale po té dobrotě jako by se země slehla. Nikde nebyla k mání. Předloni se pod Klamovkou v Práchnerce objevila bulharská prodejna. Todor jako důchodce byl pověřen provést průzkum bojem. Aby se nemusel dřít s konzervami v tašce pěšky, vzal si auto. Bohužel, zbytečně: Bulhar na něj při jeho žádosti o konzervy koukal jak Slovák do hodin a nechápal, co od něj chce. "Jste tady prodejna bulharských potravin, že jo?" "Ano, samozřejmě, čím mohu posloužit?" "Tak znovu, máte perlu buhlarské kuchyně, Fazole v tomatnom souce?" "Tak to tedy nemáme a v životě jsem o tom neslyšel!" Faktem je, že prodavač a majitel je sice Bulhar, ale mladý. Ale o národním pokladu by snad měl vědět, ne? Já také vím, která naše zpěvačka se považuje za náš národní poklad, ale to sem nepatří.

Ještě než nás zklamala tato prodejna, zkoušeli jsme experimentálně všechny možné konzervy fazolí od různých výrobců, ale žádné, opakuji žádné nedosahovaly chuti a kvality Bulhara. Některé byly přímo odporné, naložené v jakémsi údajně pikantním sósu, což byl neuvěřitelný blivajz, takže ten jsem vylili a fazole proprali pod vodou. Tradiční Heinz se jevil jako celkem dobrá, leč drahá volba. Ségra se chlubila, že koupila na kopci (Bílá Hora) úžasné fazole: "Brácha, na nálepce musí být namalovány papričky, fakt jsou skvělé!" U nás v práci se v takovém případě říkalo "Tys ale musela mít strašné dětství!", ale my jsme vyrůstali spolu. Opět nechutný blivajz, nebrat! A tak jsem si udělali jakýs-takýs přehled o možné náhradě Bulhara. Bohužel, nikoliv plnohodnotné.

Stejným způsobem jsme postupovali v průzkumu současného trhu, co se týče leča s moravskou kolbásou. Jediná podobná konzerva pochází z Veselé pastýřky. Je sice nechutně drahá, ale kvalita je podobná, jako kdysi byla. Vepřové ve vlastní šťávě, napodobující čínské konzervy, je hnus, který s původní konzervou nemá nic společného. Stejně tak i hovězí. Bohužel to nemá ani nic společného s masem uvedeným na etiketě. Měl jsem tyto konzervy vždy doma pro případ nouze, ale dnes už ne, dnes mi nesmí přes práh.

Nedávno jsem se bavil s jedním svým vrstevníkem. "Hele, já si pamatuji na skvělé jídlo. Na Václaváku byla rybárna Vaňha, teď je tam snad ten knižní hypermarket. Napřed byla ta rybárna jako bufáč na rohu Václaváku a průchodu, pak se to přestěhovalo do toho průchodu. Lustry tam byly v podobě ryb. Tam měli skvělé saláty! Dnes ty rybí saláty, to je sajrajt, samý éčka, trvanlivost deset let. Ale tam měli sleďový, makrelový, z kapra a já nevím z čeho ještě, neuvěřitelná dobrota." "Tam jsme chodili ze školy, ale nejlepší, co tam měli, byl rybí džuveč s hranolky. Stálo to kolem deseti korun." "K tomu džuveči jsem se chtěl dostat, to byl skvost a s kofolou to bylo všechno dohromady za jedenáct káblí. Brácha dělá v Řecku kuchaře v nóbl restauraci a já k němu jezdím na dovolenou. Jednou se mě ptal, co bych chtěl k večeři a já mu řekl, jestli by dokázal udělat džuveč jako u Vaňhy. A on že to není problém. Džuveč byl skvělý, ba co dím výborný, ale nebyl jako od Vaňhy. Prostě oni to dělali nějak jinak, bůh ví. Asi se to už nedozvíme. Těch zatracených mekoušů a ká ef céček je jak hnoje, ale takové bufáče zmizely jako pára nad hrncem." "Vynikající rybí bufáč byl v Třeboni na autobusovém nádraží. Takový plastový bufáč,ale vynikající. Taky ho už zrušili. Prý se přestěhoval někam do města, nevím, dlouho jsem tam nebyl."

Rozhodně nevzpomínám na "staré dobré časy", stálo to za prd, ale některé věci mi prostě chybí, zatímco spousta jiných přebývá…