19.3.2024 | Svátek má Josef


VZPOMÍNKA: Tak ještě trochu k Trumpovi

23.1.2021

Před pár týdny jsem pro čtenáře NP přeložil skvělý článek George Packera, ve kterém zcela realisticky a nezaujatě kritizoval prezidenta Trumpa. Příspěvek jsem uvedl krátkou poznámkou, ve které jsem se připojil k autorovým názorům a „ohodnotil“ jsem Trumpa jako absolutně neschopného pro výkon funkce prezidenta. Asi o týden později jsem napsal svoji úvahu o konci Trumpově neslavné kariéry s názvem Skončila smutná éra Donalda Trumpa. Jen krátce jsem nahlédl do diskuse, kde jsem byl ohodnocen čtenářům jako „ubohý pan Vlastimil, který je popravdě pouhým instalatérem ve výslužbě v Oregonu“, jako zlotřilý komunista, komunistická veš v kožichu USA atd.

Tak ano, na památku mám založený diplom „Master Plumber“ ze státu New Jersey, který nebylo vůbec snadné získat a když jsem tehdy svým spolupracovníkům v tomto instalatérském řemesle prozradil, že se pokusím jít ke státní zkoušce, řekli mi, abych s tím nepočítal. Jeden to zkoušel neúspěšně šestkrát a druhý dvakrát. Tak asi s dávkou štěstí jsem tehdy ze sta otázek zodpověděl správně 85, kde k proklouznutí stačilo 80. Kdo trochu zná život v USA, asi dokáže posoudit důležitost takového diplomu. Umožnil mi později ve státě Oregon dobře uživit rodinu.

Čtenáři, kteří mě takto ohodnotili, asi nepamatují, nebo snad ani nemohou pamatovat, jak to chodilo po Únoru v Československu. Když jsem ukončil čtyři roky měšťanky, náš dobrý třídní učitel mi smutně prozradil, že nemám naději na vyšší školu. Můj tatínek totiž v době první republiky „střílel do dělníků“ jako četnický strážmistr. Zmínění pisatelé se nikdy nesetkali s pojmy kádrové oddělení, kádrovák či kádrový posudek, který - pokud byl negativní - zavíral držiteli všechny možné dveře. A tak jsem měl štěstí, že mi komunistický režim umožnil vyučit se „universálním nástrojařem“ s tříletou učební dobou. I tento diplom mám na památku schovaný. Takže, vážení pánové, máte pravdu, jsem opravdu jen pouhým, malým človíčkem, instalatérem, či nástrojařem v.v. Ten můj posudek s tou neodstranitelnou tmavou skvrnou, mě provázel po mnoho let.

V roce 1946 jsem byl jedním ze spoluzakladatelů aeroklubu v Jablonci nad Nisou. Začal jsem s kamarády létat, nejdříve na kluzáku a později na větroních. Na motorové létání jsem právě pro ten nešťastný posudek nemohl ani pomyslet. Ale ani to bezmotorové létání nebylo bez komplikací. Tehdy, což asi mým kritikům nemůže být známo, se často stávalo, že nějaké „protisocialistické individuum“ ulétlo na Západ a ministerstvem byl nařízen „zákaz létání“. Trvalo to vždy pár týdnů a prováděly se tzv. prověrky. Bylo nás pět, kteří prověrkami nikdy neprošli. Franta Teplík, bývalý majitel továrničky na bižuterii, Jenda Pindur, který byl za války v Anglii a přivezl si britskou manželku, a Vlastimil Obereigner, syn bývalého četníka, který střílel za první republiky do dělníků. Byli ještě dva, jejichž jména už si nepamatuji. Naštěstí členem aeroklubu byl i soudruh z okresního výboru KSČ a ten nám to vždy nějakým způsobem zařídil, že jsme mohli v létání pokračovat, než se zase nějakému šťastlivci podařilo ulétnout. 

Když jsem se v roce 1956 vrátil z vojny, oženil jsem se a v létání jsem nepokračoval, byly pochopitelně jiné starosti. V novém podniku, v Turnově, jsem pokračoval v nástrojářské kariéře. Měl jsem tam dobré výsledky a kádrovák za mnou přišel a překvapil mě s lákavou nabídkou vstoupit do KSČ. Když jsem opatrně odmítl, rozhodně jsem si nepolepšil, ale byl jsem jen pouhým nástrojařem, ovšem potřebným pro podnik, jinak bych asi šel k tzv. nádvorní partě. 

V roce 1963 jsem napsal do česky vydávaného časopisu v Texasu článek, ve kterém jsem si dovolil kriticky popsat situaci v Československu. Mým kritikům v Neviditelném psu asi není známo, že tehdy v tak zvaném reálném socialismu existoval „Český úřad pro tisk a informace“, instituce, která se zabývala zadržováním a censurou poštovních zásilek a tiskovin. (Jedním z tehdejších zaměstnanců této proslavené instituce byl i později také proslavený politik Miroslav Sládek.) Pan redaktor v Texasu můj článek uveřejnil i s mým jménem a v květnu si pro mě přijela StB. Čtyři důstojníci provedli doma důkladnou prohlídku, pátý hlídal před domem. Byl přítomen i předseda národního výboru. Doma byla jen manželka, estébáci pro mě přijeli do podniku a odvezli mě do Hradce Králové, kde jsem byl tři dny ve vazbě, vyšetřován podle § 112 Poškozování zájmů republiky v cizině.

Po třech dnech výslechů mě propustili s tím, že vyšetřování bude pokračovat „na svobodě“, kdy jsem musel být neustále k dispozici a občas předvolán do Hradce k dalšímu vyšetřování. To se táhlo až do 22. prosince, kdy jsem byl předvolán prokurátorem plk. Ptáčkem k závěrečnému pohovoru, který trval tři hodiny a končil tím, že případ nepošle k soudu, když jsem mu slíbil a podepsal, že už nikdy nebudu psát do zahraničních tiskovin a pokud bych měl zájem psát, je dostatek novin v Československu. Byl mi také vrácen psací stroj a zabavené dopisy.

V podniku mezi zaměstnanci jsem byl znám jako „amerikánofil“ a v srpnu 1968, hned ráno po vstupu „spřátelených vojsk“, mě na shromáždění všech zaměstnanců vybrali, abych zastupoval podnik v tzv. akčním výboru na městské radnici. Trávil jsem tam nepřetržitě, ve dne i v noci, osm dní. Na prvním sezení jsem navrhl, abychom tiskli noviny s názvem „Pojizerské listy“, které komunisti v roce 1948 zakázali. Byl jsem ustanoven redaktorem a přítomný ředitel tiskárny mi dal k dispozici sazeče, papír a vše potřebné. Řekl mi, že má schovaný i původní štoček hlavičky Pojizerských listů. Získal jsem do redakce spolupracovníky, ředitele umělecké průmyslovky, profesora téže školy a jednoho známého lékaře z nemocnice. První výtisk vyšel hned druhý den a potom každý následující den. Pravdou je, že mé příspěvky tvořily většinu obsahu výtisků. Měli jsme řadu pomocníků s automobily, kteří zastali funkce distributorů po širokém okolí.

Osmý den, po návratu zadržených politiků z Moskvy, soudruhů, kteří se vzdali Brežněvovi (s výjimkou pana Kriegla), jsem napsal provolání občanů vyslovující ostré odsouzení invaze a nátlak Brežněva. Bylo to vytisknuto velkými typy přes celou přední stranu výtisku a přečetl jsem to ke schválení velkému shromáždění turnovských občanů. Schváleno to bylo potleskem všech přítomných. Kamarádi na radnici mi doporučili, že udělám nejlépe, když zmizím na Západ. Ale já už byl sám rozhodnut. Zajímavé bylo, když Šroubárny n.p. mě v následné výroční schůzi odborů navrhli jako předsedu odborů, což jsem s poděkováním odmítl s odvoláním na rodinné problémy. Musel jsem tehdy přijmout aspoň pozici místopředsedy. Zasedání odhlasovalo protestní resoluci, kterou jsme s pověřením zaměstnanců odvezli podnikovým autem přímo Alexandru Dubčekovi, kterému jsme ji osobně předali. Když už jsme byli v Praze, zajeli jsme do Bílé labutě koupit čtyři velké kufry, kterými jsem za pár dní odcestoval s rodinou do Jugoslávie. Tak skončila moje adventura, poslední v Československu. 

Ale to nebyl důvod k tomu, abych znovu napsal panu redaktorovi a poprosil o uveřejnění. Tentokrát se nebudu zabývat dědictvím Trumpa, ale tak troch jeho ranou historií, kterou vlastně dobře pamatuji. Poprvé, to ještě v New Jersey, mě zaujal jako manžel Ivany Zelníčkové v sousedním New Yorku. Byla to česká dívka, tak samozřejmě upoutala naši pozornost. V tisku jsme o Trumpovi často četli, dostal od tatínka dva miliony, aby rozjel kariéru v realitách. Ale pravdou je, že jsem se o jeho podnikatelské činnosti dozvěděl mnohem později, až když už byl znám jako podvodník a bankrotář, který různými kličkami a využitím nedostatků v daňových zákonech připravil federální pokladnu o miliony dolarů.

Bankrot je úžasná věc. Jeden ze stavitelů, kterému jsem prováděl instalace v jeho stavbách, vyhlásil bankrot podle paragrafu 11 toho patřičného zákona na ochranu podnikatelů. Byl jsem jedním z mnoha postižených s předvoláním k soudnímu řízení. Seděli jsme v hledišti jako v divadle a na scéně byl nebohý stavitel a řada advokátů. Bylo nám sděleno, že nesmíme nikdy chtít jakoukoliv náhradu za ztrátu, kterou nás řízení postihlo. Ztratil jsem tehdy 11 000 dolarů a, jak jsme říkali v Čechách, utřel jsem nos. Jelikož ten stavitel měl dvě děti, byl mu ponechán jeho dům a automobil, ale prakticky soud ho zprostil jakýchkoliv dluhů a bylo na něm, jestli bude dál podnikat. Asi tak podobně Trump využil zákona podle paragrafu 11 čtyřikrát a jen si můžeme domyslet, kolik nešťastníků, ale i dělníků na stavbách připravil o výdělek, ale i státní pokladnu o nezaplacené daně.

To, co Trump vyvolal ve středu 13. ledna bylo kulminací spousty jeho podvodů a lží, která způsobila rozkol v Republikánské straně, včetně předsedy senátu, a dá hodně práce znovu získat důvěru této historické strany u milionů členů, kteří byli po celé čtyři roky manipulovány a ohlupováni tímto populistickým rádoby politikem. Celá společnost je rozpolcena v míře srovnatelné s dobou občanské války a pro naše krásné Spojené státy americké je to neštěstí!