21.5.2022 | Svátek má Monika


VZPOMÍNKA: Moje mládí v Holešovicích (1)

28.1.2022

Rod Hajských, jak dokládá křesní list Františka Hajského z roku 1774, je původem ze Semil. Na něm je jeho otec Daniel uváděn jak „měšťan semilský“, František na dalších dokumentech už jen jako „soused semilský“. Jakým způsobem o měšťanství přišel, nevím. Syn Františka, Petr, se pak přestěhoval do Dubče (dnes součást Prahy), kde se mu narodil syn Josef, můj pradědeček. Neměl lehký život, chodil z Dubče denně pěšky na stavbu nádraží Františka Josefa (později Wilsonovo, dnes Praha hlavní nádraží), kde pracoval jako přidavač u zedníků. Cesta mohla trvat dvě hodiny tam, pak desetihodinová pracovní doba a dvě hodiny zpět. Žádný med. Po dostavbě nádraží se stal topičem na dráze, nastěhoval se do domků, které stály u Dělnické ulice, a tak se náš rod dostal do Holešovic. Na této mapě z předminulého století (z doby ještě před narozením mého dědečka) jsou dobře vidět domky, v jednom z nichž se můj děda narodil (Arbeiter - Colonie) i staré Holešovice u Vltavy i ostrov Štvanice (Hetz Insel), o kterýchžto místech bude ještě řeč.

A tam se mu v roce 1877 narodil můj dědeček. Já ještě pamatuji dvě řady těch přízemních domků, které se rozkládaly podél Dělnické ulice mezi Osadní a Argentinskou. Děda se ale narodil v jednom z domků třetí řady a později, za první republiky, byla tato řada domků a také některé další při Argentinské ulici zbourány. Řada jejich obyvatel byla přestěhována do asi pětipatrové novostavby, které se začalo říkat „palác bídy“. Už z toho je vidět, že Holešovice byly dělnická čtvrť spíše chudších lidí, však i řadě domů na dnešním Ortenově náměstí se říkalo „veselá bída“. Dnes už nestojí žádný z těch přízemních domků, na jejich místě je velká betonová administrativní budova a výškový obytný dům.

Děda to neměl v dětství lehké. Když měl nastoupit do obecné školy, přišli za jeho chudými rodiči pánové ze Schulvereinu, spolku provozujícího německé školy, a nabídli jim, že když tam nechají syna zapsat, dostane vždy na Vánoce, boty, zimník nebo něco jiného potřebného. Dědovi rodiče neváhali a ač děda v tu dobu neznal slovo německy, spadl do německé školy rovnýma nohama. Dovedete si představit ty krušné začátky. I tak se v Praze poněmčovalo. Já dědu pamatuji, že mluvil česky jako německy. Byla to taková školská, spisovná němčina, ne nějaké nářečí, kterých má němčina vzhledem ke své rozloze hodně. Však mi děda říkal, že když se sejde Vídeňák s Berlíňákem musí jim Pražák dělat překladatele.

Mám na dědu ty nejkrásnější vzpomínky, i když jsem si ho moc neužil, zemřel, když mi bylo 12 let. Byl pro mne tím nejlepším přítelem a učitelem. Hlavně díky němu jsem dopodrobna poznal Prahu i blízké okolí a hlavně Holešovice. A při těch procházkách mě vyprávěl o svém mládí, což pro mne tehdy byly staré, dávno minulé časy.

Při toulkách Holešovicemi mi ukazoval místo, kde stála Reisenzahnova továrna a jak na vlastní oči viděl, jak na její střechu spadl nešťastný balon Kysibelka po startu z Jubilejní výstavy v roce 1891. Viděl také prolétat nad Prahou vzducholoď Zeppelin a vyprávěl, jak nějaký Němec na ni ukazoval a posměšně volal: „To neny any bratr Klofatsch, any bratr Louda, to sou Prušaci.“ V tu dobu byla taky na ostrově Štvanice postavena „pravá“ černošská vesnice. Byla to veliká atrakce a černoši tam předváděli své zvyky a tance. Děda mi vyprávěl, jak nějaký venkovan, který pravděpodobně nikdy v životě černocha neviděl, k jednomu přistoupil, olízl si prsty a třel mu rameno se slovy „Vono by to pustilo, kdyby se přitlačilo.“

S dědou jsem prošel mnohokrát také Staré Holešovice. Ty musely později ustoupit panelárně u Vltavy a hlavně pak dnešnímu nádraží Praha-Holešovice. Byla to vesnice s úzkými ulicemi a přízemními domky, zelinářskou zahradou a patrová byla myslím jen hospoda, kam děda chodil za svého mládí na tancovačky. Před vchodem do hospody stály dva velké květináče s oleandry, jak tehdy bývalo u hospod zvykem.

Na křižovatce Dělnické ulice a ulice Komunardů (jak šel čas tak Rohanské, Habrmannovy) stával hlouček penzistů, pokuřovali a klábosili. Děda se s většinou znal a jednou, když jsem s ním šel kolem, přivedl mě ke staršímu, ale stále statnému pánovi, u kterého jsem si všiml, že jedno oční víčko mu jaksi přepadá přes oko. Děda mě ho představil jako slavného prvorepublikového obránce Sparty. Ano byl to Janda-Očko a svojí mohutnou pravicí potřásl mojí pětiletou ručkou. Byl to pro mne zážitek. Když jsem to doma pak vyprávěl tátovi, tak mi táta říkal, že když byl kluk, tak ho Janda-Očko několikrát vzal na zápas Sparty, převedl za ruku bez placení a posadil k lajně.

Můj děda uměl krásně rýsovat. Jako památku chovám několik jeho rysů ze školy pokračovací a průmyslové z konce devatenáctého století. Je radost se na ně podívat. Ty vlasové čáry tuší, osy červenou tuší a v řezu nikoli šrafováno ale vybarveno vodovými barvami. Litina šedou, kujné železo (tak se kdysi říkalo oceli) modrou a mosaz žlutou. Asi před patnácti lety, když jsem ještě chodil do práce, pomáhal nám řešit nějaké odborné strojařské úlohy jeden pedagog z ČVUT. Půjčil jsem mu ty výkresy a on je naskenoval. Možná ty skeny na ČVUT ještě mají. Děda mi už v předškolním věku také ukazoval, jak se rýsuje, pracuje s kružítkem a podobně. Asi jsem po něm zálibu a jistou zručnost v rýsování zdědil a pak zúročil jako konstruktér přípravků. I to, že jsem se nebál matematiky, je dědečkova zásluha. Při procházkách mě učil na číslech aut poznávat číslice a naučil mě také hrát dardu. A já už v předškolním věku musel po každé hře sčítat svoje karty. Maminka sice lomila rukama, že ze mne bude karbaník a špatně dopadnu, naštěstí se tak nestalo.

Když si tak po sobě čtu, co jsem napsal, zjišťuji, že to ani tak nejsou historky z mého, ale z dědečkova mládí. Ale dědeček, který celý život bydlel v Holešovicích (abych nelhal, musím napsat v Praze 7, neboť několik let bydlel i na Letné), byl živoucí holešovickou kronikou. Abych dostál názvu článku, příště bude pokračování.



Týden plný cen od LOVI
Týden plný cen od LOVI

Soutěžte s námi po celý týden o krásné výherní balíčky pro svoje zlatíčka.