Mohlo se to před třiceti lety zvrtnout do krvavé řeže? Když se do té doby ve vzpomínkách vracím, asi mohlo, ale ten režim už by se stejně moc dlouho neudržel. Na podložení tohoto názoru nabízím subjektivní obrázek ze vzpomínek...

V roce 1989 jsem zblízka poznal jednu z ozbrojených složek státu, neboť jsem na apríla narukoval na základní prezenční službu. A vážně nevím, jestli tahle armáda by dokázala nějak výrazně zvrátit listopadové dění téhož roku.

Ještě před koncem přijímacího výcvikového měsíce jsem udělal radost janovickému posádkovému doktorovi, neboť jsem se svou horečkou čtyřicítkou působil mezi všemi simulanty jako bílá vrána. Konečně opravdový pacient! A tak jsem promarodil i slavnostní přísahu. Z marodky mě propustili a já nebyl nikam zařazen (ani na stravu a nocleh ne). Nafasované věci včetně o číslo menších polobotek jsem našel ve skladu, ale ke které jednotce se mám hlásit, mi nikdo neřekl, a kde mám dodatečně podepsat přísahu také ne. Armáda měla člena, o kterém neměla potuchy. Vytušil jsem, že místo za veliteli mám zajít za písaři, kteří píší denní rozkazy, a tak jsem opět začal existovat. Ale až do konce vojny jsem zůstal nejspíše jediným (nebo že by ne?) vojákem, který sloužil bez podepsání přísahy věrnosti straně a lidu. Možná to dokonce bylo trestné.

Výcvik byl vpravdě náročný. Jednou jsem řídil bojové vozidlo dva okruhy na tankodromu, jednou jsme absolvovali střelby ze samopalu, aniž by se někdo doopravdy zajímal o výsledky. Také jsme absolvovali noční taktické cvičení s infrahledy sovětské výroby. Ty těžké bedny jsme táhli na janovický cvičák, aby nám pak velitel řekl, že jelikož baterie nejsou nabité, aby se zbytečně nevybíjely(!), bylo to všechno a půjdeme zase do kasáren. Vojíni ze slovenských dědin pilně kradli a posílali domů dělbuchy, dýmovnice, ostrou munici, bodáky a další materiál, který nám měl pomoci ubránit socialismus. Posádkovou prodejnu vedl voják základní služby, který, když odcházel do civilu, zjistil, že mu nikdo z velitelů své nemalé dluhy nesplatí a všechno zůstane na něm. Československá lidová armáda - pevná hráz socialismu.

Někdy v září jsme my motostřelci, nejpostradatelnější a asi ideově nejslabší část armády, nastoupili na dlouhodobou výpomoc do průmyslu, kde už jsme to „doklepali“ až do civilu. Ale ještě předtím jsme se dočkali onoho 17. listopadu. Protože jsme bydleli v civilním ubytovacím zařízení a na pokojích byly mrňavé televize, měli jsme na rozdíl od kolegů zavřených v kasárnách méně zkreslený obrázek o událostech tam venku.

Pikantní bylo už to, že jsme mimo jiné pracovali i na stavbě sídla okresního výboru KSČ v Nymburce. Mělo se otevírat 7. listopadu, ale stavba jela takovým tempem a s takovou organizací, že se termín otevření nepěkně oddaloval. Měl jsem ale možnost se stavbou projít a v suterénu jsem viděl i místnosti pro Lidové milice. Palandy jako u nás v kasárnách, snad pro stovku chlapů. Připravené stojany na samopaly a kulomety. Říkali jsme si - no nazdar! Ale to už přišla generální stávka, a co s vojáky? Velení přišlo s geniálním rozkazem: Armáda se v žádném případě ke generální stávce nepřipojí, ale abychom nevyvolávali nežádoucí nálady, pracovat nebudem.

Takže nevím. V srpnu už prý stály tanky v záložních pozicích kolem Prahy, ale takováhle armáda by podle mne asi moc nebojovala. SNB by byla organizovanější, ideově kovanější a bojovnější, Lidové milice určitě byly nebezpečné taky - konečně by si chlapi práskli. Naštěstí šel vývoj jinudy.