26.2.2021 | Svátek má Dorota


VZPOMÍNKA: Kovotechna, n.p.

1.1.2021

Vhodnější titul by možná byl Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. Uvědomil jsem si to už nejednou, vždyť můj život vlastně plynul celkem bez větších zádrhelů, leda těch, které jsem si přivodil sám.

Snad to byl Ing. Plch, na průmyslové škole přednášející mechaniku, jehož vzorce psané na tabuli mě fascinovaly tím dokonalým, i z nejposlednější lavice čitelným písmem, který mi zasadil brouka do hlavy: pokračování ve studiu vysokoškolském! Jaké by to asi bylo pokračování jeho znamenitých přednášek!

Přihlásil jsem se tedy k pohovorům na techniku. Byl pozván a pohovor vykonal. A byl pak vyrozuměn, že jisté skutečnosti v mém curriculu neslučují se zcela s podmínkami přijetí ke studiu... jak už se v té době stávalo.

Netrvalo dlouho a otec zjistil, že důvodem je zpráva jistého redaktora deníku Práce(bydlel pár kroků od nás), že můj tatík vlastnil obchod. Ten člověk si popletl skutečnosti. . . otec pracoval jako vedoucí v Bratrství, organizaci valně nekapitalistické, družstevní. Bratr otce Eduard, zaměstnanec podniku Kovotechna n. p. , přislíbil pomoc v nastalé situaci.

„U nás se mu bude líbit,“ řekl, na mysli maje mojí maličkost. A měl pravdu. V tom podniku jsem nastoupil v roce 1958 a mám na něj dosud docela milé vzpomínky. Do kanceláře jsem chodil pěšky, nebylo to daleko. Jaký jsem měl tehdy plat, už si nepamatuji. Jistě to nebylo nic světoborného.

Stal jsem se členem této pospolitosti obývající jednu kancelář podniku:pan Kudláček, rok co rok vyhlášený nejlepším pracovníkem, pan Klement, robustní chlapík s mohutnou hlavou a v té době buřičsko-protistátních názorů, Ing. Slavíček, člen komunistické strany, pan Seydl, úředník referující hlavně o svých tenisových zápasech, pan Novák, rozvedený měsíc po narození svého dítěte s ženou, která byla absolutním protikladem bytosti, s níž by chtěl spojit svůj život, pan Studničný, skalní komunista.

Vedoucím celého podniku (jeho provozní, výrobní část byla jinde), k němuž patřily ještě dvě další kanceláře, byl Ing. Šimandl, který se občas do naší kanceláře přišel podívat a přátelsky s námi pohovořit. Pracovně i všeobecně. Jeho sekretářkou byla pohledná dáma středního věku a pozoruhodné postavy, kterou jsem pozorně sledoval, kdykoli přišla, aby nám dodala případnou poštu či materiály a zalila pár květin v kořenáčích, ozdoby to naší budovatelské stanice. Byl mi přidělen solidní stůl a něco práce. Se zvládnutím mých povinností mi pomáhal pan Kudláček.

Pracovní tempo našeho úřadu nelišilo se, myslím, valně od tempa v mnoha jiných úřadech té doby. Hlavním cílem našeho snažení byla tzv. paletizace, tedy způsob ekonomického přesunu a manipulace s výrobky.

Když k nám jednou přišel strýc Eda, který se značně zasloužil o mé přijetí coby letitý zaměstnanec podniku, a zeptal se, jak se mi v Kovotechně líbí, nemohl jsem odpovědět jinak, nežli kladně. A byla to v samé podstatě pravda.

V kanceláři docházelo k zajímavým debatám, a to hlavně mezi komunistou Ing. Slavíčkem a ohnivcem panem Klementem. Sdělení a argumentace tohoto mohutného a zavilého kritika stávajících poměrů mi nejednou naháněla hrůzu jak to asi dopadne. Neboť páně Klementův slovník byl v té neblahé historické době politicky odvážný. Ale Ing. Slavíček, komunista, se jen smál a snažil se panu Klementovi odporovat a i když jsem mnohdy vycítil, že se mu to nedaří, docházel jsem posléze k názoru, že Ing. Slavíček nemá nijak v úmyslu vlivem svého stranického členství svého kolegu potrestat. Tento Ing. Slavíček bral vše více s humorem, zatímco pan Studničný, komunista skalní, pouštěl se do hlubších argumentací. Ty ale také rozohňovaly pana Klementa, jehož tváře brunátněly a jehož veliká hlava jako by se ještě zvětšovala.

Velmi zajímavou postavou byl pan Kudláček, rok co rok vyhlašovaný nejlepším pracovníkem, ač nebyl členem komunistické strany; tichý člověk, jen občas, v pondělí, nás informoval, jaký koncert nebo jakou výstavu v neděli nebo v sobotu navštívil se svou dcerou, kterou nazýval Kuja (Kudláčková Jana). Pokud si někdo z nás (včetně inženýra Slavíčka) nevěděl s technickým problémem rady, obracel se na pana Kudláčka a vždy se mu dostalo vysvětlení a uspokojivé odpovědi.

Já jsem si ale v té kanceláři liboval hlavně díky panu Novákovi. A to většinou také v pondělí, kdy tento člověk, sužovaný ledvinovými kamínky, poděloval se s námi o pozoruhodných detailech svých víkendových dobrodružství, která se začínala v kavárně Savarin a končila v jeho bytě. Po několika informativních větách nabývala jeho tvář výrazu jakéhosi zvěstování a nám všem bylo jasné, že problémy paletizace jsou pro tohoto člověka tím nejposlednějším, co má na mysli. Hodí se, abych dodal, že mi obohatil jistou milostnou květomluvu o několik dalších a, přiznám, velmi příhodných výrazů.

A právě když jednou diskuse pana Klementa se soudruhem Studničným dostávala silný nádech ošemetnosti, pan Novák se vmísil s další příhodou, za nemalé radosti Ing. Slavíčka.

Do svého bytu pozval dámu, s níž se seznámil v oblíbeném podniku. V obývacím pokoji měl na stěnách řadu pěkných obrazů, které si dáma se zájmem prohlížela. A tu v jednu chvíli pan Novák rozevřel kalhoty a klidně pravil: „A co říkáte tomuhle, milostivá?“

„To je ale vůl!“ řehtal se pan Klement. „A co ona?“

„Některé ženy jsou moudřejší než my a tahle k takovým patřila,“ pravil pan Novák.

Po roce působení v Kovotechně jsem si podal další přihlášku k pohovoru na ČVUT a výsledek se nelišil od prvního pokusu. Ale dostal jsem přidáno a pan Novák nebyl nijak skoupý na své choulostivé příhody, Ing. Slavíček s panem Klementem vedli nadále ohnivé filosofické diskuse, do naší kanceláře přinášela poštu sekretářka Ing Šimandla, bylo nač se dívat. A tak uplynul mi další rok. A nastal čas učinit další pokus (v duchu jsem se rozhodl, že poslední - buď hop, anebo trop!). K tomu ale bylo opět nezbytné doporučení zaměstnavatele. Obrátil jsem se tedy na Ing. Šimandla.

„Ano, rád pomohu, ale soudruh Studničný je v té věcí více kompetentní,“ usmál se Ing. Šimandl. To jsem dost dobře nechápal, neboť ten byl jeho podřízeným.

Je to v pytli,usoudil jsem, ale po několika dnech jsem soudruha Studničného, skalního to komunistu, o pomoc požádal.

Klidným gestem si dal tužku za ucho, kde bylo její časté místo, a pak svým pomalým hlasem řekl: „Naše společnost potřebuje schopné lidi, vzdělané. Ano, dochází k nejednomu omylu v té naší nové společnosti, přehmatům. Ale tak tomu přece bývá při každé významné změně. Tys tady u nás působil už dva roky, nic slavného to sice nebylo, ale i tak nevidím důvod, proč bychom tvoji trpělivost nemohli teď odměnit doporučením ke studiu, pokud o něj máš ještě zájem.“ Tak pravil soudruh Studničný, funkcionář ROH a skalní, dlouholetý komunista. „Zítra dones nezbytnou žádost,“ dodal.

Učinil jsem to. A on moji žádost doporučil.

Ale já měl stále pocit, že daleko větší pozitivní vliv měla dívka, dcera aktivní komunistické funkcionářky, s níž jsem byl v těch časech zadobře. V té době takové věci jako odpracované hodiny v Akci za Prahu krásnější měly značný vliv na osud člověka. A tato milá dívka se zasloužila o to, aby těch odpracovaných hodin na mém jméně byl značný počet. Ačkoli jsem na Petříně v té věci a po boku Vendulky velebil město asi hodinu, než jsme se odebrali do krás sadu.

A tu si, stařík, připomínám ono Láska hory přenáší! A nebo moudřejší rabínovo: Všechno je jinak!

Byl to nádherný pocit, když jsem obdržel obálku s vyrozuměním, že jsem na fakultu přijat. Byl právě nádherný, slunečný den, vyšel jsem na ulici a ta mi připadala krásnější než kdykoli jindy. V tu chvíli jsem nijak nepomyslel na případnou obtížnost studia. Pociťoval jen radost a zvědavost, jak to všechno dopadne, co se od podzimu začne ve staroslavných prostorách budovy na Karlově náměstí!

Osud světa a život člověka v něm jsou komplikovaná věc. Snad to byl můj omen, že jsem v tom čase shledal půvabnou právě dceru funkcionářské matinky. A že zmíněný soudruh, ač skalní komunista, nebyl navíc úplný zabedněnec.

Co dnes mám k tomu říci? Byly to časy zcela zavrženíhodné, anebo svým způsobem zajímavé?. K přesnější odpovědi napomáhá jen skutečnost, že jsme je, já a moje generace, prožívali v onom báječném věku mládí. Pokud se tedy do rodiny o půlnoci nedostavili dva nebo tři muži v kožených kabátech...








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.