Jednoho dne roku se celá naše třída vypravila do divadla. Napřed jsme jeli autobusem, potom tramvají. Hra se jmenovala „Veliký Ivan“ a vystupoval v ní jediný herec - Ivan. Poskakovali kolem něho všelijací pidimužíci a různě mu ubližovali. Byli to: car, pop, maršál, statkář a továrník. Ivan musel těžce pracovat, nedostával skoro vůbec nic k jídlu, a proto byl smutný.

Naštěstí k němu občas přilétával na nitích sokol, povzbuzoval ho a radil mu. Díky němu se nakonec Ivan naštval, zahnal pimprlata do klece a začal se mít dobře.

My jsme tomu moc nerozuměli, ale naše učitelka nám to na zpáteční jízdě v tramvaji vysvětlila: Ivan znázorňoval utlačovaný ruský lid, pidimužíci typické představitele vykořisťovatelů a ten sokol - to byl Lenin. I průvodčí s brašnou plnou desetníků si to se zájmem vyslechl.

Učitelčin výklad by ještě pokračoval, kdyby se nepřihodila divná věc - tramvaj se splašila! Řítila se dolů do Vršovic stále rychleji, u kina Pilotů nestavěla, drnčela a nakonec se převrátila do obchodu na rohu Moskevské a Ruské. Byl z toho šílený zmatek, lezli jsme po sobě jak mravenci a řvali. Zakrátko přijela sanitka i esenbáci.

Já jsem však u ležící tramvaje dlouho neokouněl. Naskočil jsem do autobusu a ještě jsem stihl oběd ve školní jídelně. Tam jsem zvědavým kuchařkám všechno řekl.

Když jsem se pak vracel podle Botiče k domovu, máma mě vyhlížela z okna. Kupodivu už věděla o nehodě.

„Martine, co bylo?“ volala.

„Rajská,“ odpověděl jsem.