V Praze se před válkou říkávalo: „Karlínu a Libni raději se vyhni“. O žádnou vyloučenou lokalitu se však nejednalo: tramvaje i pekaři tak jezdili bez překážek. Jen spořádaný občan tam v noci raději nechodil aby nepřišel o peněženku…Staré zlaté časy…. Ani po světové válce nevznikaly větší problémy s příchodem uprchlíků např. z Řecka k nám, nebo z bývalých kolonií na Západě. Tito lidé, pracovali, posílali děti do školy a snažili se se integrovat do většinové společnosti. Sice se situace postupně měnila, neboť jak říkají Francouzi „ ve Francii pro francouzskou bagetu si nemůžeš dojít, aniž bys měl na sobě hidžáb“, ale pořád to jakž takž šlo.

Počátkem devadesátých let se situace radikálně změnila. Do Evropy začaly proudit statisíce lidí, kteří toužili nejen po lepším životě, což by bylo lidsky pochopitelné, ale odmítali stát, který je přijal. A v důsledku zvláštního pojetí lidských práv, vytvořili ve Španělsku, Švédsku nebo Francii paralelní pseudostátní společenství podle svého náboženství a svého odlišného způsobu života. A tak zde máme zahalené, ženy, chodníky jen pro muže, vlastní náboženské policejní i soudní orgány, staví se mešity jako střediska veřejného života, imámové dojíždějící z jiných zemí budujících zde nejen náboženské obce, ale i vlastní školství s důsledky snadno představitelnými. Kdo chce ještě mluvit o našich lidských právech?

Sídliště Mojříš v Ústní nad Labem se stalo, alespoň podle novinářů, naší první „no go zónou“, nikoliv ve smyslu původního anglického smyslu tohoto slova „no-go area“, což je místo kontrolované skupinou lidí, kteří používají sílu k zabránění vstupu ostatním lidem, ale právě naopak: místo kam nikdo jiný chodit nechce. Veřejná doprava je zde téměř zastavena a podnikatelé sem odmítají zavážet své zboží. Nebuduje se zde paralelní státní struktura jako v evropských no-go zónách, ale není tady vykonávána žádná státní moc nebo správa. Nechodí sem sice cizí imámové, ale ani romští vzdělanci nebo učitelé. Ani aktivisté, jindy hýřícími slovy o diskriminaci a segregaci. Rozhořčená ústečanka z televizní obrazovky požadovala „ať se to celé oplotí a jejich vajda ať si tam udělá pořádek“. Problém je však mimo jiné v tom, že žádný „vajda“ nejen zde, ani nikde jinde u nás již neexistuje.

Nedostatek představ o řešení problému je však spíše znepokojující. Sledoval jsem 29.9 na TV 24 pořad o situaci ve vyloučených lokalitách. Realistický pohled náměstka ústeckého primátora na situaci i nový zákon o bytech a fráze předsedy Agentury pro sociální začleňování opakované u nás již 30 let, charakterizovaly realitu snad nejlépe. Pokud nevezmeme na vědomí že jde o etnický problém, nejen problém nějakých občanů z Ústí jak je veřejně předkládáno, nic se změnit nemůže. Romští aktivisté o Mojžířovi mlčí, stejné jako vládní zmocněnkyně pro lidská práva. Jakoby se jich to netýkalo.

Ale týká. Nejde totiž jen o lidi, kteří vyloučenou lokalitu vytvořili, jde i o práva dalších, kteří tam musí bydlet, ale ve svých důsledcích o práva všech občanů nejen Ústí. Týká se to občanských práv nás všech. Další zjevný zánik autority státu v částech obcí a bezmocnost samospráv při řešení naléhavého problému, má zcela bezpochyby vliv na veřejné mínění a jen další důvod k nedůvěře ve státní moc. I s nezbytnými politickými důsledky …

LN 4.10
autor je ombudsman