Připadá mi to jako včera, kdy jsem vzpomínal na dlouhý den, vstával jsem ve dvě ráno a pak spěchal do rozhlasu, kde jsem byl tenkrát zaměstnaný, a nad hlavou mi táhly transportní letouny se zhasnutými pozičními světly, směřovaly k letišti v Ruzyni. Tam na ně čekali zrádci, aby jim pomohli přistát a vyložit vojáky a zbraně a ti zrádci nebyli nikdy nepotrestáni, ani pojmenováni nebyli. Vzpomínal jsem v době padesátého výročí okupace a ani se jeden nenaděje a je tu výročí pětapadesáté, jaksi půlkulaté.

Onehdy jsem písemně polemizoval se stoupencem mírového řešení konfliktu na Ukrajině. Nebudu používat obvyklého pejorativního označení, je to kultivovaný a vzdělaný člověk, soudě podle písemného projevu. Zaujal mě jeden jeho argument: že moje generace je na osmašedesátý rok a srpnovou invazi přecitlivělá. Že je svět dnes jinde a srpnové trauma je balvan na noze a společnost se ho zbaví, až my postižení pamětníci jaksi pomřem. Nenapsal to přímo takto, nicméně vyznění bylo jasné.

Možná má pravdu (ostatně, všimněte si, že vždycky má každý pravdu) a tak si v dnešní poznámce nebudu všímat letadel a tanků, spíš se zaměřím za drobnosti rezonující s dnešní dobou.

Celý ten příběh byl provázen tomu, čemu dnes říkáme dezinformace. Vynikali v tom sovětští novináři, ale také soudruzi z NDR se hodně činili. Nacházeli sklady zbraní a dodnes citovanou perlou byl průnik americké tankové brigády do předpolí Prahy: šlo o natáčení snímku Most u Remagenu. Ale i postižená strana se bránila dezinformacemi. Mezi lidmi kolovaly seznamy osob určených k zastřelení a z ruky do ruky šla poznávací čísla automobilů značky volha s černou karosérií, ta krouží velkými městy a sbírají lidi k popravě. Dezinfo z okupační strany sílilo, nejdřív to byla vysílací stanice Vltava, pak přišla tiskovina nazvaná Zprávy, jedno z distribučních míst byl hostinec U Bohouše, no a pak už nebylo žádné info, jenom dezinfo.

Ve vzpomínce bylo lidové vzepětí. Heslo znělo Jsme s vámi, buďte s námi, a bylo adresováno reprezentaci unesené pod bajonety k takzvanému jednání v Moskvě. Kdo měl ruce, obracel ukazatele na křižovatkách, aby okupanti ztratili cestu, zabloudili a v zoufalství byli donuceni zařadit zpátečku. Bylo to počínání svým nadšením a svou usilovností hodně podobné šití roušek na začátku covidové epidemie. A nově, podobné spontánnímu přijetí uprchlíků z Ukrajiny. Lidé jsou schopni podivuhodných výkonů. Musí mít ale pocit, že to má smysl a tudíž že to k něčemu vede. Je to takové nekoordinované činorodé hemžení. Běda, když pak přijde zklamání, když se ukáže, jak marné úsilí to bylo a že k ničemu nevedlo. Zklamání jako hybná dějinná síla, i to je součást dědictví ze srpna osmašedesátého, s přesahem do dneška. Bez ohledu na pamětníky nebo nepamětníky, vyčkávající, až pamětníci pomřou.