Je tomu v těchto dnech zhruba rok, co k nám do Evropy z Číny připutoval nepatrný koronavirus, způsobující smrtelné infekční onemocnění, covid-19. Myslím, že je možné říci, že v těchto dnech už můžeme pozorovat určité světlo na konci tunelu dané prvními výsledky vyvinutých očkovacích vakcín. Pokud se první očekávání dané výsledky z Izraele potvrdí, otevírá se nám také jako společnosti prostor, abychom zhodnotili a ocenili i zásluhy těch, díky kterým si ráno můžeme zapnout ústřední topení, posnídat čerstvé pečivo, nasednout do dopravního prostředku a jet po uklizené silnici. Zásluhy, díky kterým stále fungujeme jako civilizovaná společnost. Je k tomu načase, protože asi nebudu jediný, který z toho všeho, s koronavirem spojeného, pozoruje ve společnosti určitou únavu, mnohdy hraničící s rezignací.

Doprava, potravinářský průmysl, doly, velký průmysl, strojírenské podniky, to všechno jede v současné situaci téměř naplno. Musíme ocenit podmínky, v jakých zaměstnanci těchto sektorů mnohdy pracují. Na hutích potřebují jiné ochranné prostředky, ale ne roušky, ty by jim ve čtyřicetistupňovém vedru spíše překážely. Podobně pracovníci v dolech, ti, kteří fárají. Jako vyučený strojní zámečník si umím představit podmínky, jakým je vystaven personál obsluhující stroje jako třeba soustruh, aby vyhověli hygienickému předpisu, ale zároveň neohrožovali své zdraví. Ve svém věku nosím brýle, znám tedy situaci téměř osmdesátiletého člověka s určitými pohybovými omezeními, kterému se při cestě ze schodů zamlží brýle.

Skutečné galeje si pak museli vytrpět všichni, kteří po návratu ze svých zaměstnání, nebo při práci z domova museli ještě dohlížet na vzdělávání svých dětí. O zrušených kroužcích a dalších volnočasových aktivitách – ve sportovním oddíle, výtvarném kroužku nebo Junáku či Sokolu – nemluvě: kde jinde pak mohou děti realizovat svou nemalou energii, než ve svých domovech, kde k tomu ale nejsou podmínky? Ti všichni výše zmínění byli další linií za těmi, kteří skutečně obstáli v čele boje, především myslím na zdravotníky, bezpečnostní složky a mnohé obětavé dobrovolníky. Pro všechny tyto lidi, zpravidla ještě v tzv. produktivním věku, se stal koronavirus něčím, co zcela zpřeházelo jejich životy, navazující plány a ovlivnilo způsob jejich žití. Nedivme se, že se v takové situaci setkáváme se stále menší vůlí dodržovat nejrůznější opatření, které nám z života berou onen rozměr “žití”, kdy nám mnozí řeknou, že toto už není k žití.

Píši tyto řádky nejenom jako pražský arcibiskup, ale také jako člověk, který strávil téměř dvacet let v dělnických profesích. Píši tyto řádky s vědomím let strávených studiem, jako kněz působící na Sokolovsku sociálně zdevastovaném odsunem svého obyvatelstva a důlní těžbou, jako dělník z plzeňské škodovky, který se svým pracovním kolektivem sdílel nejednu pracovní a životní strast, a nyní jako arcibiskup, který na svůj důchod ještě čeká, ale který také ví, že to podstatné v naší zemi se neodehrává ve vyhřátých kancelářích. Práce dává našemu životu náplň, ale jeho smyslem je bytí. Nikoliv podle toho, co jsme za svůj život vyprodukovali a vlastnili, budeme jednou hodnoceni; jako podle toho, jak jsme žili.

Dělník Jaroslav Václav Duka, dnes známý jako Dominik kardinál Duka, arcibiskup pražský

P.S. K aktuální diskuzi: Jako křesťané chceme a musíme být připraveni k překročení hranice smrti, která pro nás ale není koncem, nýbrž začátkem něčeho nového. Pokud jsem na setkání s řeholníky a řeholnicemi v sobotu 6. února hovořil o koronaviru jako o “uniklé biologické zbrani”, pak v souvislosti s hranicí smrti. Pokud na ni nebudeme připraveni, je jedno, jestli k tomu dojde v souvislosti se zraněním, vysokým věkem, nebo nákazou koronavirem, byť jakéhokoliv původu. Podobně jako po narození spočineme v náručí matky, po smrti spočineme v náručí Boží. K polemice, zda se jedná či nejedná o uniklý virus a jaké jsou názory jednotlivých odborníků, bych odkázal na jiný text, s dodatkem, že mé kázání se koronaviru dotýkalo okrajově.