5.10.2022 | Svátek má Eliška


ÚVAHA: O hodnotách

13.8.2022

Každá společnost je postavena na nějakých hodnotách, na kterých si zakládá a které ji stabilizují. Tyto hodnoty využívají především mocní, aby společnosti vládli a vzbuzovali v ostatních sounáležitost. Deklarují je, propagují a ne vždy je zcela dodržují. Vyznávají anebo nevyznávají je a udržují je především obyčejní lidé.

Římská říše dala ceněné občanství, římské právo a pokrok. Přesto se ve jménu zachování těchto hodnot zabíjeli křesťané. Také křesťanská církev sama později soudila a upalovala kacíře, heretiky ba i reformátory. Ve jménu Husových reforem, ze kterých však zůstalo už jen přijímání pod obojí, zemřelo za husitství mnoho lidí a zničily se hodnoty. Loupilo se a upalovalo. Málokdy bylo prolito tolik krve jako ve jménu hesla volnost, rovnost, bratrství ve Francii. Potoky krve jsou spojeny i s komunizmem a nacizmem.

Co nám tyto historické zkušenosti říkají? Že samotná hodnota je jen myšlenkou, konceptem. Teprve její implementace, to jak ji lidé realizují, ukáže její skutečnou cenu a oprávněnost. A to bývá nejobtížnější. Proč? Protože každá nosná myšlenka jako můry lampa, přitahuje vůdce a jiné sociopaty, kteří hned přemýšlí, jak by ji využili. Samozřejmě především ve svůj prospěch. Preláti, Robespierre, Marx, Hitler i Lenin a Stalin, či Mao se více či méně úspěšně snažili vsugerovat lidu, že jde o jejich blaho. To jsou jistě extrémní případy, ale do jisté míry tak uvažuje i váš poslanec, kterého volíte v demokratických volbách. Stává se příslušníkem mocenské elity a moc láká a korumpuje. Pár černých ovcí brzy promoří stádo. Do jisté míry tomu v demokracii zabraňuje pobyt vládnoucí strany v ozdravné opozici, kdy ztratí část kontaktů, napojených lobbyistů a oligarchů. Ale i přesto je demokracie v krizi. Ta světová i ta naše. Líbivé hodnoty se často stávají jen zástěrkou. Rozdíl mezi stranami a jejich programy, které už nikdo ani nečte, se smazává nebo je marginální a to hlavní je být u moci, vládnout.

Co to způsobilo? Demokracie si postupně lidi rozmazlila, sliby i rozdáváním. Dříve byla svoboda spojována s pokorou, morálkou a zodpovědností. Každý byl zodpovědný za sebe a své drahé. Dnes je doba nároková. Nemusím se snažit, už jen proto, že jsem, mám právo na … Jsem trochu jiný, tak o to zasluhuji větší pozornost. Tak se tak chováme a rádi slyšíme na populistické sliby. V antickém Řecku hlasovali a o státu rozhodovali jen ctihodní občané, kteří měli k tématu co říci. Dnes chceme co nejširší volební právo. Jak by to vypadalo, kdyby hlas voliče měl váhu, podle toho jak přispěl státu na daních? Já vím, je to jen povzdech. V současných podmínkách za rozložení ekonomického statusu a vzdělanosti voličů nelze vládnout jinak, než populisticky. To vede postupně k liberalizmu a posunu doleva, protože sebevědomých občanů, kteří chtějí vzít svůj život do vlastních rukou je vždy méně, než těch spoléhajících se na štědrou náruč státu.

O peníze jde vždy v první řadě. A v tom kličkují proklamované hodnoty jako svoboda jednotlivce, slova a názoru. Kdysi je hájil svobodný tisk a zásadoví novináři. Dnes média někomu slouží a také i ti novináři. Sám stát nerad slyší názory, které ho zrovna nevelebí, natož kritizují. V dobách klidných to do jisté míry přehlíží, ale v dobách zjitřených proti nim zasahuje. Před lety jsme mohli uvažovat o tom, zda náš systém nedělá chybu v podpoře arabského jara, humanitárním bombardováním Srbska a vznikem Kosova, či Kyjevským Majdanem. V dobách zjitřených se však věci stávají opět černobílými. Jistě je to součást sebeobrany společnosti a chová se tak každá společnost. Ta ruská ještě úporněji. Ale je to škoda protože pak činíme i černobílá rozhodnutí. Pak se v zápalu boje trefíme vlastními sankcemi a nepřál bych Ukrajině, aby Západ bojoval s Ruskem až do posledního Ukrajince. Tady je každá rada drahá a zhodnotí to až historici s odstupem.

Musí vůbec nějaké hodnoty být a nebylo by lepší, aby lidé žili jen tak, aby se cítili dobře v různosti a toleranci? I tyto snahy byly a částečně i uspěly. Byly však málo stabilní vůči samozvaným vůdcům a vůbec lidská povaha je už taková, že musí nad sebou něco mít. Dříve se báli Boha, později se to transformovalo v morálku. Ta však v současném světě upadá a je už jen vesměs předstíraná. A sdílené hodnoty stmelují, už tím, že někam patřím, křičím s ostatními. A pokud ty hodnoty ještě navíc za něco stojí a osvědčily se, tak má smysl je hájit. Ale musíme se hlídat, aby se člověk náhle nestal členem stáda, které volá „psům psí smrt“.

Nejlépe to vystihl myslitel rumunského původu Émil Michel Cioran, jehož citát z knihy „Nástin úpadku“ říká vše:

„Kdybychom položili na jednu misku vah zlo, které na světě rozpoutali „čistí“, a na druhou zlo lidí bez zásad a bez zábran, rovnováhu by vychýlila miska první... Katastrofy zkažených epoch jsou méně tíživé, než pohromy způsobené epochami horoucími. Bahno je příjemnější než krev. V neřesti je více mírnosti než ve ctnosti, ve zvrhlosti více humanismu než v přísných mravech.“