V dnešní nálepkovací době se snadno dozvíte i to, co podle sebe nejste. Jednou z takových horkých kategorií je rozpětí mezi vlastenectvím a nacionalizmem. Jsou to tak nějak dva póly téhož, vztahu k národnosti a zemi, ve které žijete. Pro naše pradědy to ovšem bylo jednoznačně vlastenectví. Vždyť buditelé, ve svém profesním životě publikující už povětšině německy, nás jen pár dekád před tím vytáhli ze spárů germanizace. Takže si pak svého nového státu vážili a byli ochotni ho i bránit a nemnozí za něj i položili život. To si my dnes po letech naší moderní historie takový vztah sotva dovedeme představit. Jsme naplno ponořeni v době nárokové a přesvědčeni, že stát je tu výhradně pro nás a ne my pro něj. A ti „oni“, které jsme si zvolili, ať se starají.

Jenomže tehdy měli podobný silný vztah k svému státu i jiní, Němci, Poláci či Maďaři. To se neobešlo bez konfliktů a tak se začalo říkat, že u nich to není vlastenectví, ale nacionalizmus. Cítíte ten rozdíl? Vlastenectví je laskavé, obětavé a žádoucí, ale ten nacionalizmus. Rozděluje a boří.

Dnešní mocenské elity by rády měly svět amorfní a uniformní. Globalizovaný, aby konzumoval univerzální komerční balíky. Stejné jogurty a colu. Medializují ho a propagují. Oděvy a kosmetiku nám propagují černé modelky a asijští modelové, abychom si zvykali. Ale svět ještě není beztvarý. Němci si stále myslí, že jsou nejlepší, jen se to pod tlakem historických okolností bojí říkat. Francouzi by je rádi dohnali, ale jejich hendikepem je naředění arabskými přistěhovalci. A Britové se emancipovali od EU a vzpomínají na zašlou slávu impéria. Také Poláci či Maďaři si nenechají diktovat. A my? No však sami vidíte.

Většinu lidí tento problém příliš netíží, protože my jsme se vždy uměli přizpůsobit okolnostem a vlézt do těch správných míst. Proto jsme zůstali nejzápadnějšími byť namíchanými Slovany. Někteří dokonce spekulují, jestli by nám nebylo lépe germanizovaným, protože na amerikanizaci je to daleko. Vše má své, ale když by nás vozili od Stalingradu v pytlích, mělo by to také své mouchy. Ať už jsme jací jsme, tak máme svůj jazyk, který nás odlišuje od jiných národů. Spojuje nás a občas nám dopřeje i pocit hrdosti a sounáležitosti.

Různost jazyků bude také pro globalisty největší překážkou ve vytvoření uniformního světa a jedné civilizace. Postupně bude sice stále více lidí kromě svého znát i nějaký světový jazyk, ale bude ho používat hlavně v práci a komunikaci. Vyjádření emocí, citů a sympatií bude ale ještě dlouho opravdové jen ve svém rodném jazyce. Svoji náklonnost jsme zvyklí hierarchizovat. Nejbližší je nám rodina a příbuzní, pak cítíme sounáležitost s městem či sídlem. Máme rádi svůj kraj, kde jsme vyrůstali a pak celou svoji zem. Méně už jsme Evropany a skoro vůbec světoobčany. Však to vyjadřují i přísloví jako „Košile bližší, než kabát“. Je to logické a je na tom založena celá historie. Proto bude obtížné vytvořit uniformního světoobčana. Kdo by také chtěl být jen jedním z mnoha?

Když chceme zůstat Čechy, jsme tedy vlastenci nebo nacionalisté? S vlastenectvím či nacionalizmem je to podobné jako s lahví vína. Bývá poloplná nebo poloprázdná? Tak ať nám to ještě chvíli vydrží.