21.12.2022 došlo k tragické události na Filosofické fakultě v Praze, která otřásla celou naší společností (předcházela jí ještě vražda mladého otce s dvouměsíčním dítětem v Klánovickém lese v Praze). Podobné hromadné útoky se sice odehrály již v minulosti (2015 v Uherském Brodě, 2019 v Ostravě), avšak naštěstí nejde o tak častý jev, abychom si na to stačili zvyknout – a zvykat si ani nechceme. Téma vraždících šílenců a způsobu nabývání zbraní je tedy dlouhodobou, leč stále ještě nedořešenou problematikou. V r.2015 jsem na vražedný útok v Uherském Brodě reagoval úvahou „Kolik toho člověk snese?“ a 9.11.2023 pak rozšířenou stejnojmennou úvahou, přičemž obě tyto úvahy zůstaly bez povšimnutí. Podobný osud měla i varovná slova JUDr.Gawroně, který při svých zkušenostech ještě pouhý den před řáděním vraha na Filosofické fakultě v Praze upozorňoval na to, že vražda v Klánovickém lese mohla být pouhou zkouškou před vraždou masovou. Přihlédnuto k tomu však také nebylo a namísto toho se rojily rozmanité a nezřídka i fantazijní verze policistů, politiků i laiků.

Tématem této úvahy však není vražedné řádění osamoceného střelce, ale následná mše vedená arcibiskupem Janem Graubnerem. Jeho slova na adresu tohoto zjevně psychicky vyšinutého mladíka a růže určená jeho osobě totiž vyvolaly nepochopení, kritiku i rozhořčení. Kdo si totiž pečlivě prostudoval všechna evangelia, nutně musí pochybovat o tom, že by samotný Ježíš Kristus hovořil podobně, přestože o přesném zápisu jeho slov můžeme oprávněně pochybovat. Nejstarší Markovo evangelium totiž bylo sepsáno patrně až v rozmezí let 70-75 n.l., tj. zhruba čtyřicet let po Ježíšově smrti – a jelikož dřívější písemný záznam o jeho slovech neexistuje, lze důvodně pochybovat o tom, že by si evangelista Marek doslova pamatoval vše, co jeho Mistr před čtyřiceti léty řekl. Avšak i z toho, co zapsáno bylo a co si evangelista Marek patrně opravdu zapamatoval (všichni ostatní evangelisté totiž od něho opisovali a jeho vzpomínky pouze doplňovali o vlastní anebo i cizí vzpomínky a legendární příběhy) je patrno, že Ježíš Kristus neměl pro tvrdá a příkrá slova daleko (např. k farizeům, zákoníkům, penězoměncům apod.) a až příliš často hrozil uvržením hříšníků „v temnosti zevnitřní (nebo dokonce do pece ohnivé – Matouš 13/50), kde bude pláč a skřípění zubů“ (Matouš 8/12,13/42,24/51,25/30 atd.). Ostatně jak by asi pan arcibiskup hovořil, kdyby onen vrah své vražedné řádění přežil?

Bylo vhodné, aby představitel katolické církve použil při svém kázání taková slova, o nichž při svém vzdělání musel vědět, že by je v momentální situaci Ježíš Kristus nepoužil? Měl by odvahu přijít na Filosofickou fakultu UK v Praze, zúčastnit se tam diskuze se studenty zasaženými tak odporným zlem a odpovídat na nepříjemné věroučné otázky? V kostelích se to snadno káže, když kážícího kněze nikdo při jeho slovech nepřeruší! Čím to jen může být, že ani při jediné živelné pohromě anebo po teroristickém útoku není na místě nějaký kněz, zatímco hasičů, záchranářů a policistů jsou tam desítky? Kde jsou meze křesťanské víry i odvahy? Doba obětavých kněží v koncentračních táborech, nasazujících život za své spoluvězně, totiž už dávno minula.

Při mnohých svých diskuzích se „skalními věřícími“ jsem upozorňoval na to, že žádný pravověrný křesťan nesmí rozšiřovat text Nového zákona o své vlastní fantazijní představy, neboť není evangelistou ani apoštolem, a pokud tak činí, je to pouhý projev sebestředné duchovní pýchy. Pokud by se moji oponenti ozvali biblickými slovy: „Kdo jest tento, že se odvažuje nás poučovat a kárat?“, mohu jim poskytnout toto vysvětlení:

Moji rodiče byli evangelíci a podle záznamu z rodinné Bible se seznámili na půdě Sboru a Sdružení mládeže Jednoty bratrské v Nové Pace. Také já jsem byl v této víře pokřtěn, přičemž mým kmotrem byl jeden z předních českých buddhistů František Hein, žák a přítel tehdy ještě žijícího a stejně proslulého buddhisty Františka Drtikola. Jako dítě jsem proto chodil na výuku evangelického pojetí křesťanství, studoval jsem „Biblickou dějepravu“ (dodnes ji mám v knihovně) a poté i Bibli. V r.1967 jsem pak při svých studiích v Praze začal pravidelně navštěvovat svého strýce Františka, od něhož jsem získal základní informace o buddhismu, které jsem pak postupně rozpracoval ve své obsáhlé práci „Buddhovo učení“. A jelikož ani toto učení mi nestačilo, začal jsem postupně se srovnávacím studiem křesťanství, buddhismu a celé starověké filosofie včetně filosofie ateistické (Xenofanés, Díagorás, Prótagorás, Cicero ad.), což postupně vedlo k tomu, že i já jsem se stal přesvědčeným ateistou s poměrně rozsáhlými vědomostmi o nejrůznějších náboženstvích i věroučných představách. Kdykoliv jsem se poté zúčastnil diskuzí s věřícími (katolíky, Svědky Jehovovými, gedeony apod.), vždycky jsem užasl, jak malé měli vědomosti a jak svoji víru křivili bujnými představami anebo úplnými hloupostmi bez jakékoliv opory v Novém zákoně. Naučili se totiž pouze několika citátům z Bible, které pak soustavně opakovali. Kolikrát jsem musel Svědky Jehovovy, rozšiřující po ulicích jejich časopis „Strážní věž“ a další publikace, pokárat za jejich neznalost Bible! Kdykoliv jsem je totiž upozornil na nějakou komplikovanou pasáž ze Starého i Nového zákona, okamžitě znejistěli a ptali se: „Tohle je opravdu v Bibli?“, načež v ní začali zmateně listovat. Kolikrát jsem jim řekl: „To se odvažujete jít mezi lidi a hlásat víru pravou, když Bibli ani neznáte?“ Ani jediný z věřících, se kterými jsem diskutoval, totiž nikdy nedokázal říci přímé slovo a dokonce ani „ano“ anebo „ne“! Kolikrát jsem jen slyšel jejich úhybné, křivolaké i naprosto hloupé argumenty, na které jsem reagoval tímto údajným výrokem Ježíše Krista, který velice neradi slyší: „Ale buď řeč vaše: Jistě, jistě; nikoli, nikoli. Což pak nad to více jest, od zlého jest.“ (Matouš 5/37).

Těch komplikovaných věroučných témat je bezpočet a ani na jediné nikdy nedostanete přesnou a argumentačně perfektní odpověď – např. jsoucnost boží, atributy boží jsoucnosti i jsoucnosti Ježíše Krista, rozpor mezi boží všemohoucností a vševědoucností, nečinnost boží a jeho lhostejnost k lidskému utrpení atd. atd. atd. Kolikrát jsem slyšel povýšené argumenty věřících křesťanů: „Tomu vy ateisté nemůžete porozumět!“, „Cesty Páně jsou nevyzpytatelné“ apod. Nikdy totiž nepřipustí, že při svém věroučném bádání se za téměř 2000 let od Ježíšovy smrti nedostali dále než k tomu, že nevědí vůbec nic. A pokud se jedná o onu nevyzpytatelnost, pak jsem je kdykoliv „rozhodil“ klasickou sofistikou ze 3.stol.př.n.l. (tehdy motivovanou kritikou Sókratova výroku „Vím, že nic nevím!“), že pokud někdo o něčem tvrdí, že je to nevyzpytatelné, pak ani tuto nevyzpytatelnost nemohl spolehlivě vyzpytovat. Nechápavý výraz mých oponentů pak vždycky svědčil o tom, jak hluboko zabloudili „v temném lese“ nekritické víry.

Každá náboženská víra má své „svaté knihy“, které jejich „strážci“ (kněží) i vykladači (exegeti) střeží a chrání nejen před zpochybňováním, ale i před tvůrčím (a tudíž i kacířským) obohacováním. Příkladem může být i Ježíšův proces, neboť Ježíš Kristus prokazatelně zpochybňoval tato dvě ustanovení „Desatera božích přikázání“ – tj. povinnost ctít den sobotní, a povinnost ctít otce i matku svou (2.kniha Mojžíšova, kap.20/8,12 – viz Marek 2/27, Matouš 12/8, 10/35,37, Lukáš 14/26).

V důsledku dlouholetého studia Bible ve mně mnohé „protibiblické“ přešlapy zcela automaticky vyvolávají oponenturu: „Tohle přece v Bibli není! Takto to Ježíš Kristus neřekl!“ apod. Jako jeden z markantních příkladů uvádím tento rádobyvtipný „bonmot“ bývalého prezidenta Miloše Zemana, který na své poslední inauguraci prohlásil, že se rozhodl dožít devadesáti let (takže si zpupně přisvojil „božskou pravomoc“). Okamžitě jsem reagoval parafrází tohoto výroku židovských zákoníků: „Tento se rouhá! Kdo jiný může stanovit délku lidského života nežli Bůh?“ (analogie k Matoušovi 9/3). A nejenže tehdy přítomný kardinál Duka mlčel, ale s příkrou kritikou se neozval ani jediný představitel katolické církve! Pro katolickou církev je smutným vysvědčením, pokud je na takový zjevný exces musí upozornit ateista! Veškeré obhajoby tohoto prostořekého a dnes již naštěstí vysloužilého politika kategoricky odmítám, neboť o životě a smrti se nežertuje a ani jediný z jeho obhájců by se toho (raději) neodvážil.

Zaměřme se tedy na to, zda současné společenské dění opravňuje představitele jakékoliv křesťanské církve anebo křesťanské náboženské společnosti k reformě anebo doplňování Bible anebo dokonce ke kázání, které v Bibli nemá oporu. Tento postup je totiž podobný tomu, co v současnosti provádějí někteří soudci s platnými zákony, které svými mimoprávními výklady (judikáty) křiví až do neuvěřitelných forem. Náboženští i světští „zákoníci“ (tak jsou totiž označováni v evangeliích) jsou totiž doslova posedlí touhou po moci a možnosti tvořit vlastní právo – a to jak „nový“ Nový zákon, tak právo soudcovské (judikáty, precedenty). Přitom jakýkoliv světský i církevní „právní názor“, který není opřen o platné právo a v případě křesťanství o Nový zákon, je názorem mimoprávním (mimokřesťanským) a tudíž i nezákonným (nekřesťanským; kacířství patří ke středověku). Jsem sice dlouholetý ateista, ale tvrdím (což nedělám často!), že nejenže znalost Bible patří k základním znalostem civilizovaných Evropanů, ale pro křesťany je to kategorický Zákon, který nesmějí měnit a vykládat jej mohou pouze v jeho souladu! Starověcí židovští kněží a zákoníci to ze strachu před božím hněvem (viz babylónské zajetí) měli už dávno vyřešené (proto také zlikvidovali Ježíše Krista) a muslimové je pouze napodobili, neboť zhruba 70% Starého zákona přepsali do Koránu i s mnohými židovskými zákony a zvyky a dokonce i s proroky, které přes úpornou nenávist k Židům přijali za své. Podle muslimů totiž Korán pochází od Alláha a žádný muslim tedy nesmí měnit Alláhova slova. Proto je reforma islámu nemožná, neboť všichni pevně věřící muslimové úporně lpějí na militantním, expanzivním a násilnickém obsahu Koránu. Mentálně totiž stále ještě žijí ve starověku a proto ani nechtějí a nedokáží být jiní!

Při srovnání tvrdě omezujících ustanovení Bible i Koránu s věroukou klasického buddhismu (buddhismus totiž není náboženství a nemá žádného uctívaného boha!) je patrno, že pouze Buddha (asi 563-483 př.n.l.) byl přístupný k tvůrčí úpravě svého učení (dharmy). Patrné je to z těchto pasáží, pocházejících z Velké rozpravy o Buddhově úplné nirváně (Maháparinibbánamsutty). Buddha svým učedníkům říká toto (zkráceno):

„Dejme tomu, mniši, že by nějaký mnich mluvil takto: „Z úst Vznešeného jsem to, příteli, slyšel, v jeho přítomnosti jsem tu vědomost obdržel. Toto je dharma, toto je Vinája (tj. pravidla kázně), toto je učení našeho učitele.“ Slova toho mnicha, mniši, by neměla být ani přijata, ani odmítnuta. Význam jeho slov byste nejprve měli dobře pochopit a porovnat je s rozpravami a Vinájou.

Jestliže by se nepodobala tomu, co je řečeno v rozpravách a ve Vináji, s jistotou se dá rozhodnout: „Toto jistě nejsou slova Vznešeného, tento mnich tomu špatně porozuměl.“ A s tím byste měli slova toho mnicha odmítnout.

Jestliže by se podobala tomu, co je řečeno v rozpravách a ve Vináji, s jistotou se dá rozhodnout: „Toto jistě jsou slova Vznešeného, tento mnich tomu dobře porozuměl.“ A s tím byste měli slova toho mnicha přijmout.“

Buddha pochopil, že slova údajně řečená a přitom nezapsaná nejsou důkazem o tom, že byla opravdu vyřčena. Takže i když dále hovoří i o učení převzatém od mnišské obce, od starších mnichů anebo i od jednoho staršího mnicha, říká, že význam těchto slov je třeba nejprve dobře pochopit a porovnat s jeho rozpravami a s Vinájou. Pokud s nimi nejsou v souladu, je třeba je odmítnout, pokud s nimi v souladu jsou, je třeba je přijmout.

Přesně takto má vypadat výklad jakéhokoliv závazného textu, majícího naučný, příkazový anebo zákazový obsah. „Co nad to jest, od zlého jest“ – ať už je to svévolný výklad náboženský anebo právní. V praktickém životě se totiž až příliš často setkáte s pokusy usurpovat si výkladovou pravomoc, ať už je to v nějaké náboženské společnosti (náboženští představitelé a samozvaní ideoví vůdci) anebo i u soudu. Při znalosti obsahu Ježíšových rozprav s jeho učedníky i jeho celkového učení si proto položme otázku: „Podobala se slova arcibiskupa Graubnera i ostatních věřících tomu, co bylo řečeno v Ježíšových rozpravách i v jeho učení?“ Možná i mnozí z těch, kteří arcibiskupova slova beze zbytku schválili, budou na rozpacích. Osobně na rozpacích nejsem.

Žádný kazatel se nestane blahoslaveným ani světcem, pokud bude okázale moralizovat i nad rámec Nového zákona a přitom se bude těšit z pocitu vlastní „svatosti“ a obdivu lidí (odborně je to označováno jako emoční zištnost). Pro obdobné případy (tj. poskytování almužen) totiž platí toto poučení Ježíše Krista: „Amen pravím vám, majíť odplatu svou.“ (Matouš 6/2).

V žádném případě se nechci kteréhokoliv poctivě věřícího dotknout. Měl jsem mezi nimi mnoho přátel (téměř všichni již zemřeli) a stále ještě mezi nimi přátele mám. Vzájemně se respektujeme a nesnažíme se polemizovat o věroučných otázkách, neboť v zásadních mravních otázkách se shodujeme a nepotřebujeme zbytečné spory. Můj strýc František kdysi pravil: „Vědí snad materialisté, co je hmota? Nevědí. Vědí snad idealisté, co je duch? Nevědí. Tak o co se vlastně hádají?“

„Je třeba, aby muži filosofové byli znalí velmi mnoha věcí.“

(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

„Slepotou je raněn tento svět a jen málokdo prohlédne.“ (Buddha)

Čím více budeme studovat i myslet, tím snáze můžeme pochopit i posoudit všechny okolní jevy, děje, knihy, osoby i jejich slova a skutky. Snad se mi podařilo lehce osvětlit i nedávné události – ostatně po celém světě je podobných tragédií stále více než dost.

„Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže,

toť jako by mu světlo o své světlo zapálil.

Nic míň mu nesvítí, zapálí-li jinému.“ (Quintus Ennius – 239-169 př.n.l.)

V Plzni dne 31.12.2023 JUDr.Oldřich H e i n

„Bez rozumu nic nemůže být správně vykonáno.“

(M.T.Cicero – Tusculské hovory IV/84. Svoboda 1976, str.201)