Karel Marx (1818-1883) zemřel právě před sto čtyřiceti lety a není košer rozebírat, nakolik byl židovského původu. Je to jedno! Patřil nicméně k podmnožině Židů, která židovství nejen odvrhla, ale nenáviděla. Taky nad tím se zamýšlí nedávno (letos 12. ledna) zesnulý historik Paul Johnson, autora mistrných Dějin židovského národa (1987).

Podle tohoto vysoce inteligentního džentlmena je v podstatě jisté, čím se Marxův postoj vyznačoval. Nepřijal sám sebe. Ale nelze zřejmě ani hovořit o Marxově sebenenávisti. Rozhodně se možná příliš nemyl (to je dosti známo), ale ani se nedestruoval. Zato destrukce prýštila z Marxe; ale vraťme se do roku 1843, kdy mu bylo pětadvacet a byl redaktor novin v Kolíně. Tu pruská vláda deník zastavila. Jak se mělo ukázat, bylo to osudové nejen pro noviny, ale pro celý svět.

Karel Marx, který se nikdy ani nepokusil získat jakékoli židovské vzdělání, ujel po ztrátě místa za hranici do Paříže, kde potkal slavného Heinricha Heina. „Spolu psali poezii,“ uvádí Johnson, „a Heine zachránil život Marxově holčičce Jenny.“ I kdyby ale nezachránil, mysle těch dvou se dočasně takřka slily. I pan Heine (1797-1856) totiž nenáviděl své židovství, ba je dodnes ARCHETYP tohoto obecného jevu, který se projevil počátkem 19. století. - Zrovna jako Marx měl také H. H. jen minimální židovské vzdělání a nevěřte si, ale realitou je, že jen do šestnáctého roku života změnil šestkrát národnost. Důsledky? Ztráta identity. A když se už jednou přistěhoval z Německa do Paříže (1831), tak tam zůstal a nastálo se domů nikdy nevrátil. Přesto ale nepožádal o francouzské občanství a psal německy a francouzskou poezií z duše pohrdal. Co si myslil tento veleduch (jistěže to nemíním ironicky) o židovství?

Charakterizoval je jako nemoc. Nejvíc pohrdal těmi Židy, kteří se kariéristicky nechali křtít. Vnímal to jako typicky pragmatický přístup ryzích Židů a napsal: „Ta nejžidovštější věc, kterou kdy udělal Mendelssohn, byla jeho konverze ke křesťanství.“

Heine, mimochodem, jednal obdobně. Jen tři dni po udělení doktorátu se stal protestantem. A věděl proč. Zákon z roku 1822 Židům zablokoval státní akademická místa, načež pronesl HH dosti známý výrok o tom, že je teprve křest „vstupní lístek“ do evropské kultury.

Paul Johnson míní, že Heina sužovala právě ta forma sebenenávisti, která se začala u židovských odpadlíků stávat běžnou. HH ji chtěl potlačit zrovna jako vlastní židovství a pobaví, nakolik souběžně PLIVAL na Rotschildy, a to vč. pařížského barona Jamese de Rotschild, kterého Heine výsměšně nazýval Herr von Shylock. Ale ano, brát si od nich peníze, to mu přesto až překvapivě vonělo; avšak jedním z pádných důvodů, proč si navzájem tak sedli s Karlem Marxem, byl tento Heinův výrok: „Jen jeden jest bůh, a to mamon, a Rotschild je jeho prorok.“

Heine měl především to štěstí, že ho při jeho názorech podporoval strýc. Tento strýček byl jedním z nejbohatších Evropanů. Jmenoval se Solomon Heine a šlo o známého bankéře z Hamburku. „Kdyby se synovec něco naučil, nepotřeboval by psát knihy,“ mínil opovržlivě, ale podporu poskytoval; a když se odebral na věčnost (1844), zanechal synovci Heinrichu Heinemu část dědictví.

Bylo by samozřejmě omylem si říkat, že tu část nechal nicce. Už ve dvacátých letech 19. století Heine vytlačil z postavení nevychvalovanějšího básníka lorda Byrona, a to svou Knihou písní (1827). Heine zažil, že se jeho díla užívala na německých školách jako učebnice, a stal se přímo symbolem německého Žida - s naprostým citem pro němčinu. Hebrejsky číst? To takřka neuměl. Když to zjistili v pozdějším čase nacisté, tak je to dělalo občas až nepříčetnými. Heineho knihy zakázali, jeho verše v antologiích uváděli slovy „od neznámého autora“; a když Hitler (1941) monumentálně vstoupil do Paříže, nakázal osobně zničit Heineho hrob (ve čtvrti Montmartre). Vykonáno! Na druhou stranu není sporu, že byl Heine jako „rozvratník“ zakázaný už zaživa, a to na Metternichovo naléhání. Využíval nicméně své reputace a podkopával sebedůvěru tradiční měšťácké společnosti. Johnson tvrdí, že měl v sobě hodně prvků pozdějších hippies. V dopise Marxovi označil Heine náboženství za „duchovní opium“, což Karel upravil na „opium lidstva“. Jenže sám Heine se jakékoli vlády proletariátu bál. Věděl, že je provázena zvířecími ukrutnostmi, které předvedla už Francouzská revoluce. A Marx? Typické je, že své závěry odvodil výhradně z knih. Ty mu fakticky stačily a ostatně se jimi velmi rád přehrabával. Ne ale jako sběratel. Úporně studoval. Docházel k závěrům. Psal jako brilantní teoretik. Nikdy v životě nevkročil do továrny. Nechoval se jako sociolog, ale jako ryzí teolog. Nikdy neprováděl empirický výzkum a všude hledal pouze důkazy pro závěry, které už si zformuloval dopředu. Pro dogmata. Ta se náboženskou nepodložeností podobala vývodům kteréhokoli židovského rabína a Karel Marx pokaždé a znovu a znovu využil jenom to, co potvrdilo jeho pravdu. Nic moc nezkoumal, tím se nezdržoval. Rovnou psal obhajobu. Svou teorii uměl přizpůsobit kterékoli skutečnosti, takže jeho dílo připomíná mýtus. Židovský. Třeba i ten.

Vysvětluje ale někde Karel Marx, co přesně se stane, až budou vyvlastňovatelé vyvlastněni?

Ne. Nikde to nikdy nevysvětlil. Nevěděl, co se stane, a nevydával se za věštce a proroka. Jen čítal svého předchůdce Fouriera, a ten již roku 1808 označil jako zdroj veškerého zla OBCHOD, přičemž jako ztělesnění obchodu vnímal Židy.

Vedle Fouriera znal Marx Proudhona a podle toho byli Židi jednoduše nepřáteli lidstva. Měli síť. Fungovali jako obchodní spiklenci. Marx i Heine maskovali svůj židovský původ, ale Marx se zároveň klidně vysmíval majiteli Daily Telegraphu Levymu, že tak moc prahne po tom, aby ho započítali mezi anglosaskou rasu. Marx napsal: „Ale sama matka příroda mu vepsala rodokmen do tváře.“ Potom dokonce vystoupil proti Ferdinandu Lasallovi (1825-1864), svému souputníkovi a polskému Židovi (spoluzakladateli německého socialismu). Marx nazýval Lasalla „židovským negrem“ a „baronem Icigem“.

Roku 1844 zveřejnil Marx článek O židovské otázce. Píše: „Co je pohanskou základnou judaismu? Praktické potřeby. Vlastní zájmy. Čím je kult Žida? Šejdířstvím. Co je jim bohem? Peníze.“

A Marx se v některém momentu začal domnívat, že právě Židé přenesli ono „náboženství mamonu“ na zbytek lidstva a i „Židem korumpovaný křesťan“ uvěřil, že jeho životním posláním je zbohatnout víc než soused.

I politiku začal Karel Marx vnímat jako nevolníka peněz a napsal: „Občanská společnost ustavičně vypuzuje z vlastního nitra pomyslného Žida. Máme-li se emancipovat, stane se to, jen když se osvobodíme od šejdířství a peněz. Od praktického judaismu.“

Oba Marxovy eseje o Židech obsahují podstatu jeho teorie „lidské obrody“, započaté ekonomickými změnami, a právě antisemitismus Marx měl za generální zkoušku marxismu. Teprve v určitý moment mu došlo, že svádět veškerou vinu na Židy „vyzrálý“ člověk přece jenom nemůže. Ale symptomem pro chorobu peněz již mu zůstali. Jenom začal rozsévat tvrzení, že svět nevykořisťují jen oni a Rotschild, ale celá, i nežidovská buržoazie. Fakticky dal do oběhu pověru, a to pověru o militantním socialismu. Nebyla ničím víc a ničím méně, než rozšířením jeho antisemitismu. Iracionální teorie, kde bylo přání otcem myšlenky. A socialismus se stal antisemitismem intelektuálů.

A jak to zafungovalo „v praxi“ už za pár desítek let? Lenin se prokazatelně styděl za hnusné pogromy (po celé devatenácté století se Rusko se Židy věru nemazlilo), ale jakmile se terčem pogromů stala veškerá, tedy i nežidovská a „kapitalistická“ třída, náhle nevadilo Uljanovovi nic. Ani zabíjení. Ani to, že se bude vraždit v x-krát větším rozsahu a na podkladě příslušnosti ke skupině (už ne pouze židovské).

Jak se zdá, ba je to jisté, Karel Marx antisemitismus zobecnil v teorii kapitálu a v tu chvíli jeho zájem o Židy zmizel. Marx označil kapitalistu za „funkci“ kapitálu a prohlásil, že má kapitál i vědomí a vůli, ale jen díky živoucím kapitalistům, kteří „mohou být jakéhokoli původu“.

A charakteristický původ většiny „křiklounů“? Otec Lassalův byl obchodník, otec zakladatele rakouské sociální demokracie Adlera prodával a kupoval nemovitosti. Otec předáka rakouských socialistů Bauera byl magnát, otcové dalších předáků Brauna a Singera průmyslníci. A synové? Víc i méně vědomě prahli po destrukci, odmítali tradiční instituce a tradiční postoje, blížili se nihilismu a koncem 19. století začali tomu všemu říkat „židovská nemoc“. Je skutečností, že ti Židé, kteří se v 19. století stali socialisty, vlastně jenom moderněji vyjadřovali židovské principy staré tři tisíce let. Ty principy, jež byly součástí jejich instinktu. Od dávných časů odhalovali Židé společenské křivdy a tlumočili roztrpčení chudých. Jenže taky byli nepřáteli každé svévolné autority, takže moc smyslu nedává ani ten poslední z památných Marxových sloganů:

„Žid podporuje každého tyrana STEJNĚ… jako podporuje každého papeže jezuita.“

Marx tedy antisemita byl i nebyl a židovský národ na něj tak či onak hrdý není. Teorii komunismu, když to domyslíte, fakticky vyprodukoval antisemitismus. A židovský národ má mnoho lepších osobností a my bychom měli zastřít pachuť předchozího vyprávění, a tak ukončeme úvahu připomínkou, že se v sobotu 27. 5. 2023 dožil sta let významný židovský politolog a laureát Nobelovy ceny míru Henry Kissinger, který roku 1938 utekl do Ameriky před Hitlerem z Bavorska. Taky o Kissingerovi se - výš zmíněný - dějepisec Paul Johnson zmiňuje, jenže na Kissingera ani zdaleka není tak nasupen jako na Marxe, i jde o vzpomínku v odlehčeném tónu (v knížce Bleskové portréty v překladu Petry Diestlerové): „Kissingera stálo za to potkat na večírku nebo na něj náhodou někde narazit. Vždycky lidem pověděl něco, co zrovna nevěděli a co se vědět vyplatilo. Neochvějně zastával názor, že MOC - soustředěná do rukou muže - působí na ženy jako afrodiziakum. Nesešlo na tom, jak jsou oškliví nebo tlustí: když měli dost velkou moc, ženy jim padaly k nohám. Na jedné večeři v Londýně, v době, kdy nechvalně proslulé zápisníky (dnes už zapomenutého) Alana Clarka odhalovaly, kolik žen dobyl, a způsobily skandál, se mě Kissinger zeptal: „Co na tom Clarkovi vlastně je? Ach, ano, za Thatcherové zastával nějakou funkci. Ale vždyť ani nebyl ve vládě.“