Jak mi ještě v exilu sdělil v naší knize Myslet zeleň světa tehdy italský filozof českého původu Václav Bělohradský: nejvlastnější role intelektuála spočívá v jeho vnitřní síle a vůli nenechat se zahnat do dějin psaných vítězi.

A podobně skoro ve stejné době o roli intelektuála v moderní společnosti hovořil v Praze Václav Havel s francouzským filozofem André Glucksmanem, jak mi zase řekl Havel v Dálkovém výslechu. Ten tehdy upozorňoval na to, že úkolem intelektuála je v každé době varovat, věštit hrůzy, být Kasandrou, která vypovídá o tom, co se děje za hradbami. Jinými slovy odhalovat pravé úmysly mocných, kteří je v politické kuchyni za asistence marketérů balí do růžového staniolu jako bonbóny, aby byly stravitelné a lidé po nich toužili. A zároveň odhalovat nečestné metody a prostředky, s kterými mocní manipulují s občany či dokonce jakými prostředky se snaží obcházet zákony nebo dokonce ústavu. Václav Havel roli intelektuála viděl takto: „Myslím si, že intelektuál má vždy znovu zneklidňovat, že má svědčit o mizérii světa, provokovat svou nezávislostí, bouřit se proti všem skrytým i otevřeným tlakům a manipulacím, být hlavním zpochybňovačem systémů, mocí a jejich zaříkadel, svědkem jejich prolhanosti. Už proto se intelektuál vymyká každé roli, kterou by mu chtěl kdokoliv předepsat, už proto nemůže žádným vítězům zapadat do jejich dějin.“ Jinými slovy intelektuál se nikam nehodí, všude překáží či provokuje, do žádného předem připraveného šuplíku není bezezbytku zařaditelný. Přesahuje, vykukuje.

A protože komentátoři a analytici prestižních a veřejnoprávních médií jsou veřejnými intelektuály, vždy před volbami jsou terčem vyhrocenější kritiky skoro ze všech mocenských center zvláště tam, kde tradice skutečné parlamentní demokracie, tedy i dělby moci je velice krátká, jako v České republice. Proto právě tato období bývají důležitou zkouškou jejich nezávislosti. Ve Velké Británii je možné zaznamenat prvopočátky dělby moci již od roku 1215, kdy byla sepsána Magna charta libertatum, Velká listina práv a svobod, podle níž měla být omezována moc krále a svá práva měli získat i poddaní. V Evropě k tomu došlo až po Francouzské revoluci v roce 1789.

Intelektuálové a občané proto ve vyspělé demokracii hrají jednu z mnoha vážných rolí: podílejí se na sdružování na té nejnižší politické rovině. Fixují různé relevantní názory, osudy, pohledy a fungují jako jeden z nástrojů obrany vedle role poslanecké, vládní, soudcovské atd. a proti všem zárodkům autoritářských nároků systému. Jejich činy často nemají žádné bezprostřední důsledky, působí dlouhodobě. Pomáhají spolu se svobodnými médii stmelit občany, protože jsou rezistentní vůči tomu, co se stalo sociální realitou. Michel de Montaigne napsal: „Intelektuál připomíná, že ničemu, co se týká fungování společnosti, nemůžeme bezezbytku rozumět, a tudíž nás nabádá k tomu, abychom nedůvěřovali nikdy těm, kteří se tváří, že to umějí.“ A on to věděl již v roce 1580.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel