Díky ekonomii jsem se naučil důležité pravidlo. Za všechno se platí. Všechno má své náklady či odvrácenou stranu, chcete-li. Ekonomové nejraději mluví o „nákladech obětované příležitosti“. Ptají se: o co jsem přišel tím, že jsem se snažil vystudovat, věnovat se svému koníčku či neřesti nebo vzít si právě jednoho partnera a s ním strávit život? Obětované náklady našeho konání a rozhodování jsou viditelné někdy více, někdy méně. Ale vždy existují. Můj oblíbený Fréderic Bastitat dokonce tvrdil, že ekonomické zkoumání začíná teprve tam, kde není vidět odvrácená strana toho, co je zjevné.

Poučen velikány se takto snažím dívat na svět, byť bez jejich velikosti a žádoucí důslednosti. A tak se třeba při projíždění českého pohraničí stále smutně ptám, jak velkou cenu jsme zaplatili za odsun původního německého obyvatelstva po druhé světové válce. Kdyby k němu nedošlo, zřejmě by někdejší Sudety byly plné těch nejkrásnějších a nejupravenějších vesniček, jaké by bylo možné v Evropě najít. Ty totiž nikoli náhodou začínají jako mávnutím kouzelného proutku třeba hned za česko-bavorskou hranicí. A přes nesporné úspěchy a téměř zázračnost naší transformace je právě toto srovnání při letmém přejezdu hranice stále pro Čecha bolestivé. Tím spíš, že vizuálně se jiné části země s kdysi nedostižným Západem srovnaly. Na druhou stranu, možná by při jiném poválečném řešení dnes bydleli v těch nádherných vesničkách lidé, kteří by v hokejovém zápase fandili Německu, ne Česku. Tak si vyberte. Zvažte náklady a výnosy. Nesoudím, jen chci říci, že cenu za odsun německého obyvatelstva neplatili jen odsunutí, ale i ti, kteří zůstali. Kdo nevěří, ať se jede podívat.

A takových příkladů najdete desítky. Mnozí láteří, že v tak bezbožné zemi, jakou je Česká republika, lidé prostě ničemu nevěří, nemají kam patřit a nemají řád. A je to prý cena za náš vypjatý ateismus. Ale otočte to a uvidíte i něco pro řadu Čechů pozitivního. Církve nemají prakticky žádný vliv a moc nad lidmi a to zase může znamenat mnohem přívětivější prostředí pro rozvoj lidské svobody a tolerance či potlačování doktrinářství. Poláci často opakují, jak to Čechům závidí, byť chápu, že právě tento argument mnozí konzervativci neuslyší rádi (na rozdíl od liberálů). V Česku prakticky neexistuje nacionalismus známý z mnoha zemí Evropy, odvrácenou stranou je, že též skoro není loajality k vlastní zemi a k sobě samým. Všichni chtějí být jen černými pasažéry na tom společném. Na veřejném prostoru, který většina nebere za svůj, ale jako cizí.

A tak to máte se vším. Česku neubývá tolik pracovní síla díky odchodům do ciziny, na druhou stranu nejsou Češi ochotni se stěhovat ani v rámci země a čekají, kdo jim práci přinese do místa bydliště. Nebo jinde: vytvořili jsme mnoho nových vysokých škol a skoro každý středoškolák může být vysokoškolákem s diplomem. Náklad? Hodnota diplomů a titulů upadla. Lidé chtěli ty diplomy, ne vzdělání. Každý si díky sociálním sítím a internetu může splnit tajné přání být vidět, něco sdělovat světu a někoho oslovit. Cena? Veřejný prostor přeplněný zcela irelevantními (dez)informacemi s nulovou či zápornou hodnotou šířenými irelevantními lidmi. Možnost manipulovat velké skupiny se tím přece nesnížila. Myslíte, že jsme si podobných nákladů všech dějů alespoň občas vědomi?

Autor je viceguvernérem České národní banky