... kol níž se velké točí

Byl jsem "odkojen" prvorepublikovou výchovou, která možná nebyla ideální, ale mnohem více než dnes kladla důraz na slušnost v mezilidských vztazích, což mělo pozitivní vliv na můj poměr k rodné zemi, kterou se nám snažili přiblížit ve škole i doma a svým národním cítěním pak básníci a spisovatelé, jejichž díla vyprávěla o hrdinstvích našich předků a přednostech vzdělaných jedinců, o statečnosti našich legii za první světové války, ba i o těch odvážlivcích, co proslavili naši malou zemičku v daleké cizině, až tam někde za oceánem.

Ve škole jsme zpívali překrásné národní písničky a nepamatuji se, že by kdy doma špatně mluvili o obou našich prezidentech či neuctivě kritizovali naše učitele, i když s nimi možná také nebyli ve všem spokojení. Ačkoliv se rodiče měli co ohánět, nikdy jsem je neslyšel, jako je tomu dnes, nadávat na poměry. I to vytvářelo můj pozdější kladný vztah k téhle zemi, k lidským úspěchům i chybám, se kterými jsem se později setkával.

Pak přišel Mnichov a s ním i slavnostní slib pana říšského kancléře Chamberlainovi, že krom Československa nebudou nacisté mít už žádných územních nároků. Lhal. Válka na sebe nedala dlouho čekat. Na pořadu bylo Polsko a Velká Britanie byla nucena Německu vypovědět válku. Ta zatlačila do pozadí vše, co bylo do té doby první republikou pracně pro naši budoucnost vykonáno. V učebnicích se to černalo zakrýváním některých jmen, ba i celých odstavců a stránek. Židé byli posílání do plynu a mnoho občanů skončilo svou pozemskou pouť v nelidských koncentrácích. Ti "šťastnější" byli odtransportování na nucené práce do rajchu.

S velkými ztrátami jsme přežili heydrichiádu a ke konci války pak i několik náletů. V těch pražských přišli o život 15.11.1944 3 lidé a 72 jich bylo zraněno,14. 2.1945 zemřelo 413 Pražanů a 1455 mělo různá zranění a poslední nálet 5.3.1945 ukončil život 370 nešťastníkům a 416 bolestně poznamenal. V květnu došlo k Pražskému povstání a 8.5. světová válka skončila. Lidé jásali a volali stejně jako po první světové válce: "Už nikdy takovou hrůzu." Místo ní nám však osud nadělil o něco později 25. únor roku osmačtyřicátého, padesátá léta a čtyřicet let komunistické diktatury. Bylo to vlastně z bláta do louže, jen snad s tím rozdílem, že neřinčely zbraně, ale i tak vše kolem nás i v nás chátralo a plesnivělo a mnoho drahocenných památek vzalo za své.

A zase přišla svoboda. Zvonili jsme klíči a to, co nám spadlo jako dar z nebe, nazvali jsme sametovou revolucí. Statečně se v tom čase zachovali studenti, kteří byli později z revolučního kvasu vypoklonkování a nahrazeny disentem, který se v drtivé většině skládal z bývalých horlivých komunistů. Už tenkrát bylo nabíledni, kudy se bude naše budoucnost ubírat. Demokratický prezident byl zvolen ryze komunistickým parlamentem a vláda národního porozumění měla ve svém čele komunistického legislativce. Ta razila revoluční heslo "Nejsme jako oni", za což nás bude jednou historie promovat na neuvěřitelné pitomce proto, že ti, co se provinili nelidským chováním, nebyli nikdy potrestáni, a pokud náhodou ano, tak to byl pro revoluci spíš výsměch, než pro ně trest. Pak přišel od pana prezidenta návrh, abychom udělali tlustou čáru za nedávnou minulostí, a tím byla dána komunistům a jejich nohsledům zelená k návratu do pracovního procesu, čehož se promptně chopili a s určitými obměnami se ocitli na stejných, ba i na lepších místech, než dříve zastávali.

Prezident Havel nás rád nazýval "Čecháčky" a českou zemi "kotlinou". Náladu v zemi považoval za blbou a pořádky u nás popisoval jako zahnívající skansen. Možná měl pravdu. Když ale něco takového vysloví hlava státu ve veřejném projevu, nemůže se národ divit, co se mu bude později ze zahraničí jako bumerang vracet. Já osobně nerad slyším, nazývá-li se Česká republika Českem. V době mého mládí věta "To se může stát jen v Česku" znamenala ironické "Tak tohle se snad může stát jen v Kocourkově", případně "v Blbákově". Proto mi je ten název nepříjemný.

Vraťme se ještě na skok zpět, ke konci druhé světové války, kdy spojenectví válečné trojky dostávalo povážlivé trhliny. Už za třetího Rooseveltova prezidentování (byl zvolen celkem čtyřikrát) bylo možno vypozorovat, že není úplně zdráv. Jako by ztrácel pověstnou jiskru. Churchill ho podezírat, že se za jeho zády nějak moc kamarádí se Stalinem. Nebylo tomu úplně tak, ale výsledek byl, kvůli Rooseveltovým zdravotním potížím, stejný. Nakonec střední a východní Evropa padla do imperialistických stalinovských pařátů. K Churchillovu zklamání to nejhůře odskákalo Polsko, pro které šla vlastně Velká Britanie do druhé světové války. V Jaltě se stalo něco, co silně připomínalo Chamberlainův "slavný" mnichovský úspěch. Z úzkosti, aby nedošlo k třetí světové válce, ustoupili oba státníci Stalinovi úplně ve všem. Později si zarputilý bojovník Churchill povzdechl: "Na nic se mě nezeptali. Vlastně jsem jim dělal svědka. Co naplat, podepsal jsem a nesu za to plnou zodpovědnost stejně, jako oni. Třetí válka by nás zničila všecky."

A jakou roli jsme v tom světovém válečném dramatu hráli my, Češi? Krom statečných zahraničních vojáků a domácího odboje vlastně žádnou. My jen konzumovali, co nám jiní tak prostoduše (nebo snad z vypočítavosti(?) naservírovali. Je dobré mít spojence, zvláště ty velké. Buďme tou Nerudovou malou hvězdičkou, kol níž se velké točí, zbudou nám z toho všeho jen uplakané oči. Ale nezoufejme! Něco zlého je vždycky pro něco dobré. B. Goodwin řekl: "Národy nikdy netuší, jak jsou bohaté na lotry. Je zapotřebí převratu, aby je objevily. Pak žasnou, co vstává z prachu." My to poznali a stále ještě poznáváme. Přes to přese všecko nezoufejme! Přečkali jsme Lipany, Bílou horu, církevní temno i nacisty a bolševiky. Přežijeme i tenhle srab. Když si plivneme do dlaní místo koukání druhým do talíře, tak nám zase brzo bude HEJ.

Zdravé jádro našemu národu, přes všecky peripetie, přeci jen zůstalo. A to je dobře, moc dobře. Buďme rádi, že jsme poznali, že sliby se slibují a jen naivní lidé se radují.