Ve středu odvolala Rada ústavu pro studium totalitních režimů, po jednom měsíci a dvanácti dnech ve funkci, dosavadního ředitele Jiřího Pernese. Bože, dej mi sílu neupadnout do novinářských klišé, které se k tomu tak jednoduše nabízejí („kdo to říká, ten to je, atd.“, nebo „pokropený kropič“, nebo „kdo jinému jámu atd.").

Jenže, ona se ta klišé sama nabízejí, když ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů dostihne vlastní minulost. Tak, jak z toho ven?

Nástup pana Pernese do funkce byl svého času doprovázen mohutnou medializací. Ani se nebylo čemu divit, tehdejší ředitel Ústavu Pavel Žáček byl tehdy tak nějak narychlo a popatlaně odvolán. Používala se tehdy vytrženě a bez ladu skladu jména jako Kundera a Skalník a Havel, aby jeden tábor (jádroví odpůrci pana Žáčka) získal zdánlivě navrch v argumentaci proti tehdejšímu řediteli.

A vzápětí se ukázalo, že bůhví, jak to s panem Kunderou bylo, a že se to jen nevhodně prezentovalo. A rovněž se ukázalo, že prezident Havel zdaleka neřekl, co měl říct, a nenapsal, co měl na adresu pana Žáčka napsat, respektive že napsal ještě něco jiného, než co odpůrci pana Žáčka bez souvislosti citovali, a tamto zase neocitovali, a tak dále…

Načež následné výběrové řízení bylo rovněž tak nějak popatlané. A k tomu všemu se ani Rada ústavu tak nějak popatlaně nemohla dohodnout, zda popatlaného vítěze výběrového řízení, takto pana Pernese, jmenovat či nejmenovat.

Předsedkyně Rady ústavu, paní Kavalírová, odmítla (právě kvůli jeho dobovému „VUML-ování“) jmenování pana Pernese podepsat, i rozhodnuto tedy, že se změní pravidla Ústavu. Rada se tak nějak popatlaně usnesla, že jmenování může podepsat designovaný člen Rady, takto Petruška Šustrová. I zpatlaně jmenován pan Pernes a ustaven do čela Ústavu, jen aby se okamžitě na „šéfa zkoumání totalitní minulosti“ objevila řada kompromitujících materiálů z doby, jak jinak, totalitní. A nejenom to…

Že tomu nerozumíte? Nevadí, tomu rozumět nejde. Tedy, přesněji řečeno, nejde tomu porozumět, pokud v takto exponovaných funkcích, ať už vládních, regionálních či jinak státně institucionalizovaných budou platit jiná pravidla, než jaká se v normálních rodinách tradují napříč generacemi.

Pravidla jsou jednoduchá a pochybuji, že je někdo v téhle zemi nikdy neslyšel. Znějí zhruba stejně, variace jsou rodinné a krajové: Normální je nelhat. Normální je nepodvádět. Normální je nekrást.

Jestli to někomu zní nepřístojně, možná až exoticky, pak to není vina těch pravidel, ale nás všech, kteří jsme na ta pravidla více či méně začali kašlat a na ně hřešit.

Pan Pernes při sestavování životopisu pro účely výběrového řízení na funkci ředitele Ústavu přímo nelhal, „jen“ zapomněl uvést, že byl svého času frekventantem VUML-u, tedy „Večerní university marxismu-leninismu“. Asi by mu to neprošlo. Jenže když se to na něj provalilo, zvolil vskutku slabomyslnou argumentační obranu. Že prý se jednalo o „nějaké banální školení okresního formátu“ či tak nějak.

Takže, pro pana Pernese, jedno sdělení: statisícům spoluobčanů (včetně mě) neničil svého času život soudruh generál Lorenc (šéf StB), ale právě okresní či obvodní estébáci. Leckomu dokonce ničil a zničil život normální domovník či členové uličního výboru. Tady (a je trapné to znovu a znovu připomínat) nejde o velikost nebo rozměr té spolupráce s režimem, tady jde o princip. A jestli se někdo pustil do studia VUML-u, aby mu nesebrali nějakou funkci v okresním muzeu, pak je to okresní muzeum přesně limit, kam s touhle minulostí dvacet let po změně režimu, který mu to okresní úřadování umožnil, také nyní patří. V žádném případě ale nikoli do čela organizace, která se věnuje studiu (a v lepším případě i uchování) Paměti národa.

Jestli se k tomu ještě přidá podezření z toho, že člověk, který si za cíl vytknul zvýšení odborné úrovně výstupů z Ústavu, tak nějak popatlaně citoval ve svých odborných článcích a pracích, až to vypadá, že opisoval (moderněji: vyráběl plagiáty), tak je to jen popatlaný konec jednoho středně velkého předstírání. Není na omluvu, že právě předstírání (vzdělání, vychování, životní i morální úrovně, jazykové vybavenosti apod.) je v současné společnosti dobře oceňováno. To snad časem přejde.

Ale té škody, co mezitím napácháno, té škody…

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6