UDÁLOSTI: Všichni dobří bonzáci
Profesní selhání spočívá v tomto případě v tom, že v publikaci k 17. listopadu zmínil ÚSTR Josku Skalníka v tom smyslu, že vynášel dosud fungující StB informace z Občanského fóra. Pan Skalník je dosud evidován v oficielním seznamu spolupracovníků StB jako agent a na počátku roku 1990 dostal koncilium abeundi ze služeb Hradu, kterého neváhal poslechnout. Prý nedostal právo se obhájit.
Dalším z „několikátých profesních selhání“ je bezpochyby případ Milana Kundery, který před časem vyvolal cosi jako hon na Ústav a časopis Respekt. Kundera nebyl v podezření ze soustavné spolupráce s StB: jen jako kolejní funkcionář oznámil, že na koleji se pohybuje „podezřelá osoba“. Podezřelá osoba pak strávila třináct let v bolševickém kriminále. Nešlo o „agentství“, ale na akce tohoto typu nebývá člověk přehnaně pyšný.
V ČR je svoboda slova. Oba postižení měli a mají možnost se veřejně vyjádřit. Zdá se, že oponenti Ústavu preferují jinou cestu: badatelé se s dotyčným sejdou, všechno si vyjasní, kniha minulosti se zavře a může se přejít k dennímu pořádku.
Mám ovšem velké podezření. Že toto řešení se týká jen VIP osob a těch, kteří se ukrývají pod jejich ochrannými křídly. Ti jsou si mezi námi rovnými o něco rovnější.
Naštěstí se ukázalo, že srovnání s Novotného érou tak úplně nesedí. Jediné, co bylo možno tehdy dělat, byl kravál, aby byla co největší ostuda. Dnes se Rada ústavu za Žáčka postavila.
Leč nic není vyhráno: rada se znovu sejde 13. ledna a má se zabývat uspořádáním konkursu na místo ředitele, kritérii výběrového řízení a složením vývěrové komise. Místopředseda Benda přitom nepovažuje za možné, že by výběrové řízení bylo v lednu přímo vyhlášeno. Jedno je jisté: nad ředitelem Žáčkem se vznáší Damoklův meč. Kdy ho zasáhne, je nejasné: v zákonu se nic nepraví o tom, že ředitel má projít výběrovým řízením, jak má řízení vypadat, a dokonce ani na jak dlouho je ředitel jmenován. Rada si sama novelizuje zákon, podle něhož bylo zřízena.
Pozoruhodná je i další věc: o způsobilosti fyzických osob vykonávat určité funkce rozhoduje lustrační zákon (zák. 451/1991 Sb.). Proti zjištění, že je zanesen v registru Svazků tak, že mu to brání vykonávat určité funkce, se dotyčný samozřejmě může odvolat k soudu. Vzhledem k tomu, že dokumentace je ve fragmentárním stavu, a hlavně že řídící důstojníci (údajní, jak jinak!) rádi dosvědčí, že dotyčného zapsali bez jeho vědomí a že taková jejich aktivita je právně nepostižitelná, umenšuje se počet agentů StB geometrickou řadou (brzy se z nich stane něco jako divoženky a hejkalové). Jak se to má promítnout do Archivu bezpečnostních složek? Mají být všechny údaje o „očištěných“ zničeny? Nebo jen „uloženy do virového trezoru“, odkud se vytáhnou, když se to bude hodit?
O čem se tedy vlastně teď smí psát? O kolaborantech s komunistickou mocí? Nebo jen o těch, co s tím budou předem souhlasit, a tak, jak s tím budou předem souhlasit? Nebo je třeba zvolit kompromis: o VIP nelze, o ostatních lze? A kdo jsou VIP, neměly by se vydat další seznamy?
Články, obhajující Ústav v dnešní podobě, mají taky své zvláštnosti: Dozvídáme se, že pan Jirous panu Skalníkovi odpustil. To je hezké z hlediska evangelia, málo obsažné z hlediska zacházení s archiváliemi. Jan Urban chválí statečnost pana Skalníka, který je ochoten se sejít s pracovníky ÚSTR a probrat svůj případ. Moje představa o odvaze je tato: „registrovaný“ vydá paměti pod názvem „Jak jsem spolupracoval s StB“. Nechá stranou morální omáčku, omluvy i výlevy alibismu, a popíše to věcně a technicky, od A až do Z. Dokáže tím, že má od věci odstup, jinak by to nedokázal. A zaslouží si pomník. Ale našel se dosud někdo takový?
LN 30.11.2009
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
