V Praze (a nejen v Praze) proběhly studentské demonstrace. Demonstrovalo se proti školnému (sociální aspekt) a za vysokoškolskou samosprávu (demokratický aspekt). Nic proti sociálnu, pokud na ně zrovna máme. A nic proti demokratičnosti, jde jen o její povahu: Mají mít vysokoškolští studenti právo mluvit do záležitostí škol kde studují (jistě ano), nebo o nich dokonce rozhodovat (a to bych řekl, že ne)? Heslo "univerzity jsou naše" je podle mne poněkud nadsazené.

Účast na pražské demonstraci byla (na rozdíl od účasti na těch odborových) poměrně slušná, a to vzbuzuje úvahy, jak ten potenciál zapojit do politických zápasů dne. Tak např. Alexandr Mitrofanov v Právu revolučním studentům vysvětluje, že politika jako "prostor pro hledání spravedlnosti" bez zakotvení ve standardních politických stranách nemá šanci na úspěch. Zlatá slova, spojující užitečné (posílení demokratických struktur organizace veřejného života) s příjemným (jde o posílení docela konkrétních struktur, tedy těch opozičních)! Nemají však velkou šanci na úspěch.

Mé osobní zkušenosti s revolučními studenty pocházejí z roku 1968. Studentští předáci byli tehdy jen o něco mladší než já. Jejich základní vlastnost byla, že se s nimi skoro nedalo mluvit. Tak byli zásadní. Stála za tím ne úplně nepochopitelná obava, že se je různé dobové mocenské struktury pokoušejí z manipulovat. Je to obava čisté panny ve společnosti prasáků. Ale: pro co ti lidé vlastně byli? byli pro komunismus s lidskou tváří, nebo pro lidskou tvář bez komunismu? Řekl bych, že jim to nepřipadalo podstatné. Podstatná byla zásadovost.

S několika z nich jsem se sešel po listopadu 1989. Vyrostli z nich docela normální lidé, s nimiž byla radost komunikovat a spolupracovat. Z toho lze vyvodit, že zásadovost o sobě je něco, z čeho se dá vyrůst.

Česká společnost žije představami o vrozené studentské pokrokovosti: odkazuje se zejména na události z podzimu 1939 a 1989. K studentským tradicím však patří i protimasarykovské a antisemitské kampaně v době hilsneriády a šovinistické a rovněž antisemitské bouře z bojů o insignie v roce 1934.

Vysokoškolští studenti jsou sociálně labilní vrstva, která je velmi bezbranná a dá se taky poměrně snadno zmanipulovat, např. univerzitními papaláši (viz hilsneriáda a boj o insignie). Zdůrazňování "nejsme děti" je proto na místě, dalo by se to snadno přehlédnout. Může přispět ke svržení režimu, jenž se už kymácí, ale přes všechnu dobrou snahu jí nestačí síly k tomu, aby udržela režim, který je sice dosti prohnilý, ale přece jen lepší než ten, který ho má nahradit (únor 1948). Příznačný je přitom jakýsi negativismus. Ne že by nebyl zapotřebí, ale jenom s ním se vyžít nedá.

Jeden z dnešních studentských předáků prý prohlásil: "Zatím ještě nejde o nátlakovou akci. K tomu dojde, pokud se bude i nadále ministerstvo i vláda chovat arogantně a nebudou jednat s reprezentací vysokých škol. Náš hněv je oprávněný…"

Máme se tedy ještě pár týdnů na co těšit.

Lidovky.cz 2. března 2012