Kdypak se naposledy stalo něco podobného? Lidé demonstrovali. To je ve svobodné společnosti normální, skoro na denním pořádku. Ale málokdy se stane, aby jedna skupina demonstrovala proti jiné skupině. V posledních dvaceti letech se u nás demonstrovalo proti kdečemu, odboráři naposled proti vládě, lékaři proti svému ministerstvu, demonstrovalo se proti rasismu a proti manipulaci s televizí, abych citoval aspoň některé případy, které mi utkvěly v paměti. Ale minulý týden se na šumavské Modravě demonstrovalo ne proti instituci, ale proti... jak to nazvat? Proti jiným demonstrantům. U Ptačího potoka jiní demonstranti blokují kácení stromů napadených kůrovcem. Je to kapitola z nekonečného příběhu, ve kterém jde o Šumavu. Těžko se v příběhu vyznat v zemi, kde v podstatě každý lže nebo aspoň mlží. Často slýchám větu „na Šumavě je to strašné“ a teprve po kontrolních otázkách se dozvím, jak to dotyčný myslí. Jeden má za strašné, že se na Šumavě kácí, jiný zase, že se nekácí.

Ještě loni jsem na to měl pěkně vyhraněný názor podpořený, jak už to bývá, neznalostí věci. Ignorantstvím své názory dobře ostříme, nezatěžují nás fakta a můžeme povolit uzdu vlastní letoře. Pak se začalo kácet za mými humny. Před tím jsem v kauze „člověk kontra kůrovec“ podporoval člověka. Naše lesy jsou kulturní a na výrobu pralesů jaksi nemáme ani prostor, ani peníze, to byla moje teze. Pak se začalo masivně kácet u nás a bylo to, jako by jeden z těch kmenů padl na kuří oko. „Nejde o kůrovce, jde o prachy,“ zvolal jsem a došlo k obrácení Šavla na Pavla.

Jenže fakt přibývalo a postupně jsem zjistil, že ani s těmi penězi to není tak jednoznačné. Je to zatracená věc, ty lesy. Málokterá lidská činnost nese ovoce tak pomalu. Dnes zasadíš – a pokácí vnuk nebo pravnuk. Dnes pokácíš a zítra prodáš. Pohrneš se do sázení, aby vnuk, spíš ale pravnuk pokácel a prodal? Přitom kácet se musí, protože i stromy ve stáru umírají, a prodávat se taky musí, protože jak jinak by se daly získat peníze na nové sázení? A co když někde to dřevo roste tak pomalu, že při daných cenách výnos nestačí na obnovu lesa? Tohle jsou ty motanice. Čím víc o tom víte, tím míň se v tom vyznáte a co horšího, tím se vzdalujete takříkajíc od silného názoru.

No ovšem, bez silného názoru se nedá demonstrovat. Tak se stalo, že na Modravě se proti sobě postavily dva tábory se silným názorem. No a samozřejmě každý z nich se opírá o fakta. Obě strany vidí jeden lesní masiv a jednoho brouka, ale dívají se na něj jinou optikou. A protože jde vlastně o ideologii, stojí proti sobě slogany. Dva mě zaujaly, z opačných táborů. Kůrovec tu v lesích byl dávno předtím, než do nich přišli lidé, to je slogan těch, kdo se řetězy poutají ke kmenům. Nemáme křídla, abychom odletěli, odpovídají ti, kdo podporují muže s pilou.

Proč to došlo tak daleko? Asi proto, že zde není nezpochybnitelná autorita, moudrá a nezávislá a naveskrz důvěryhodná. A tak jdou jedni občané proti jiným občanům. S holýma rukama, aspoň za to zaplať pánbu.

LN, 1.8.2011