19.3.2024 | Svátek má Josef


SPORT: Quo vadis, český hokeji?

25.1.2022

Český hokej, po desetiletí značka světového formátu, míří nezadržitelně dolů, stěhuje se z blyštivého zámku do šedivého podzámčí. Kdo za to může? Slyšíme celou řadu argumentů, ale zdá se mi, že jedna věc ještě jasně řečena nebyla, proto mi dovolte, abych se i já dopustil několika názorů.

Ačkoliv se to dost špatně poslouchá a nikdo to také slyšet nechce, naše poslední dobré hokejové výsledky na mezinárodním fóru byly ještě odrazem systematické práce výchovného systému, jenž nám zde zanechal zlý komunistický režim.

V době, kdy v Česku vládl nadšený porevoluční étos se začalo postupně rušit vše, co byť jen vzdáleně souviselo s totalitní érou. A tohle černobílé vidění světa odskákal i lední hokej, takže to, co nám tehdy záviděli i v zámoří jsme bohorovně zlikvidovali během dvou, tří let. A to také stálo na počátku našich problémů.

Ještě na přelomu tisíciletí byl náš hokej vážným a možná největším soupeřem toho zámořského, byli jsme zkrátka na absolutním historickém vrcholu. A kdo nás tehdy reprezentoval? Hokejisté, které do jednoho vychoval komunistický systém.

Já chápu, že se to neříká a nepíše snadno, a zároveň chci zdůraznit, že si velmi dobře uvědomuji veškerou tu propagandistickou maškarádu, politický tlak, sledování, kádrování hráčů, trenérů a funkcionářů, protože komunisté dávali na sport hodně (na sport, nikoliv sportovcům) a chtěli za to mít výsledky. A také je měli, i když – za jakou cenu. To vše je pravda.

Ale dnešní vrcholový sport se také nedělá právě v rukavičkách, jde v něm o mnohem větší peníze, proto je taky tvrdší a bezohlednější – jak na hřišti, tak v zákulisí.

Nicméně vraťme se k době po roce 1989. Rozdělením federace nejprve zanikl (1992) československý hokej (a to v době, kdy Slovensko ještě disponovalo špičkovými světovými hráči) a poté jsme v dojemné bratrské synergii totálně rozbourali a zdevastovali veškerý ten po léta budovaný systém výchovy mládeže.

Až do této chvíle se nám ho také nepodařilo adekvátně nahradit. Zatím předvádíme jen pouhé přešlapování na místě a bezcílné bloudění v kruhu. Snažili jsme se přejmout systém, jenž funguje ve Finsku, pak zase ruský vzor, potom ten švýcarský a pak pro změnu švédský. Výsledek: chaos bez konceptu.

A nejabsurdnější je, že prakticky všechny tyto země se původně nechaly inspirovat či dokonce bezostyšně okopírovaly ten náš, kdysi tak perfektní československý systém produkující tolik skvělých hráčů.

Máme se ho nyní zase pokoušet implantovat zpět? To by byl naprostý nonsens.Má-li český hokej do budoucna něco znamenat, pak si naopak musí zachovat svoji vlastní identitu tradičního chytrého hokeje, tím spíš, že už ji mnoho let zcela nesmyslně potlačujeme.

Český svaz ledního hokeje se vyžívá v nadprodukci stále nových a nových směrnic a požadavků. Lidé ze sportovního úseku svazu sedí, teoretizují a od stolu vymýšlejí tréninkový proces, přičemž úzkostlivě dohlížejí na jeho dodržování a kouče permanentně kontrolují a testují.

Totalitní hokejová éra dávala trenérům paradoxně více svobody než ta dnešní! Všechny ty Jágry, Holíky, Hašky, Hlinky, Reichely, Martince a další jsme totiž nevychovali proto, že všechny kluby plnily do písmene stejnou metodiku! Žádné grafy a statistiky (navíc leckdy hodně a bohužel i záměrně nepřesné) kvalitního trenéra nenahradí. Kladno vychovalo Jágra, Litvínov Reichela nebo Langa a Ručínského, Jihlava Holíky – a každý ten trenér na to šel úplně jinak, podle svých zkušeností a své invence.

Samozřejmě je jiná doba. Disponujeme podstatně menší hráčskou základnou, než jak tomu bylo před 30, 40 lety, děti mají výběr z daleko pestřejšího portfolia nejrůznějších aktivit a ani doba překotného rozvoje nových technologií, kdy virtuální svět nahrazuje svět skutečný, sportu příliš nepřeje. Ano, taková jsou fakta. Jak je ale možné, že stejným okolnostem – a přitom mnohem úspěšněji - čelí například skandinávské země, Kanada, USA ale i Švýcarsko či Německo?

Hlavním důvodem je jiná atmosféra a životní filosofie. V těchto společnostech je pohyb neodmyslitelnou součástí výchovy, což zajišťují primárně a zcela automaticky rodiny. Málokteří rodiče ponechají svého potomka půl dne prokrastinovat na gauči s mobilem v jedné a ovladačem v druhé ruce. Není divu, že v takové společnosti se pak trenérům snáze pracuje, mají z koho vybírat, protože na nábor přicházejí děti, které už mají určitou pohybovou průpravu a v sobě jistý řád a disciplínu.

K tomu však musí společnost dospět a nelze to nikterak urychlit. Do té doby se můžeme zamyslet především nad tím, proč – i když už nějakého šikovného mladíka vychováme – se od nás ještě v juniorském věku odporoučí do zámoří nebo minimálně do Skandinávie. Důvod je prozaický. Naše nejvyšší juniorská soutěž postrádá kvalitu. A je to jednoznačně vina svazu, který všechny soutěže organizuje – a který nechává hrát v lize bezmála dvě desítky týmů, přestože všichni velmi dobře víme, že skutečně kvalitní hráče máme tak na osm. Výsledky typu 56:0 dostatečně signifikantně referují o úrovni této soutěže, kde je většina zápasů spíše tréninkem, na kterém si leckteří junioři zvedají sebevědomí. O to hůř pro ně, když se pak mají dotáhnout na úroveň nejvyšší seniorské soutěže. Hráče, kteří to dokázali, bychom momentálně spočítali na prstech jedné, maximálně dvou rukou.

Jediným psychologickým benefitem oné geniálně vymyšlené juniorské platformy je to, že rodiče mohou o svém synkovi směle a zcela po pravdě prohlásit, že hraje první, tu nejvyšší ligu. V kariéře drtivé většiny těchto borců je to ovšem meta definitivně poslední.

Nikdy by mě nenapadlo, že země olympijských vítězů, mnohonásobných mistrů světa a rovněž země zakladatelů evropského hokeje se jednou ocitne v takovém spektakulárním svrabu. Kamarádíčkování, klientelismus, korupce, nekoncepčnost, byrokracie a neschopnost vytvořit konkurenceschopné prostředí pro výchovu nových talentů. Především na to náš hokej zajde, pokud se současné vedení ČSLH (a samozřejmě i způsob jeho práce) co nejdříve radikálně neobmění.

Už brzy uplyne plných 20 let od chvíle, kdy naše seniorská hokejová reprezentace dokázala z mistrovství světa, olympijských her či světového poháru naposled přivést jakoukoliv medaili.

Nejvyšší čas k radikálním změnám, jež musí nutně následovat, pokud se z našeho národního sportu nemá už brzy stát pouze provinční povyražení pro vyvolené potomky prominentů, rezignující na jakékoliv ambice navázat na úspěchy generací let minulých.