Údajná ani skutečná odbornost nedává nikomu právo řídit životy lidí, kteří o to nestojí

Patřím k těm staromódním lidem, kterým chutnají špekáčky s vysokým obsahem tuku. Nevěřím tomu, že všechno přírodní musí být pro můj organismus nutně zdravější než cokoliv vyrobeného uměle. Když mám hlad, zhltnu jakýkoliv párek a neřeším, kolik procent je v něm masa. Jím čokoládu s vysokým obsahem tuku a docela nízkým obsahem kakaa. Občas zajdu do řeznictví na laciný prejt. A k tomu všemu ještě nesnáším ryby, sóju a brokolici.

Možná si říkáte, proč s tím otravuju, že je to moje věc. Já jsem si to myslel taky – dokud jsem neotevřel anketu expertů na výživu na FinMagu (zde). Šest ze sedmi oslovených odborníků (rozuměj lidí, kteří si ze správné výživy udělali živnost) se cítí oprávněno určovat, co můžu a nemůžu jíst. Nezáleží na tom, co chci ani co mi chutná. Rozhoduje, co chutná "expertům"!

Zatím ještě nemají tu drzost přijít přímo za Hamplem, shodit mu z talíře jeho oblíbené jídlo a nasypat mu tam něco, co nechce. Proto jdou na věc oklikou. Požadují, aby všem prodejcům potravin bylo zakázáno prodat Hamplovi to, na co má Hampl chuť. Specializovaná novinářka Petra Pospěchová jde dokonce tak daleko, že se domáhá celoevropského zákazu. Aby si Hampl náhodou nedojel pro své oblíbené jídlo do zahraničí.

Co se dá dělat, jsou to odborníci. Ale napadá mě, že já jako sociolog jsem vlastně taky odborník – zase na mezilidské vztahy. Navrhuji tedy, aby zmíněná šestice expertů na výživu nesměla nikomu zatelefonovat ani zajít s někým na kafe bez toho, že bych jim to já jako odborník schválil. A navrhuji, aby pro Petru Pospěchovou tohle pravidlo platilo i na zahraničních dovolených. Každý den bych jí posílal seznam pečlivě vybraných osob, se kterými se může sbližovat. Kvalitu přece musíme hlídat!

Ale dost legrace. Samozřejmě, že téměř každý z nás je na něco expertem. Jenže copak z toho vyplývá právo řídit životy jiných lidí? Kde se v lidech vůbec ta nebetyčná drzost bere? Je zajímavé, že na konci Husákova období byli Češi docela zdrženliví. Jen málokdo měl tendenci přikazovat druhým, co mají jíst, jak mají mít zařízený byt nebo jak mají vychovávat děti. Po pár letech života v byrokratické oligarchii s lehkým demokratickým nátěrem ale všechno vypadá jinak. Škoda, možná budeme potřebovat pár let života v plnohodnotné diktatuře řízené jiným všeho schopným Slovákem, abychom se vzpamatovali.

Nebylo by od věci vrazit každému, kdo se domáhá pravomoci regulovat životy svých spoluobčanů, pár facek. Možná by to nebylo v úplném souladu se zákonem, ale určitě by to bylo oprávněné.