Vím, že slovem experiment řadu lidí rozzlobím, ale dnešní boj s virem SARS-CoV-2 pomocí nedostatečně testovaných vakcín experimentem je. To je, a to i tzv. experty, nepopíraným faktem. Tyto vakcíny byly jako překotná reakce na vývoj epidemie covidu schváleny k použití předběžně a „experimentálně“. To byl v loňském roce oficiální výrok.

Jde o vážné věci a debata o nich by měla být racionální a férová. Naše země (stejně jako další země Západu) je v této věci rozpolcena. Někteří lidé se bez jakéhokoli odporu nechávají očkovat, protože se asi skutečně bojí a protože uvěřili obrovské, s ničím v minulosti nesrovnatelné propagandě tohoto konkrétního očkování. Nenechají se vyvézt z míry ani tím, že je najednou všechno jinak, než jim bylo slibováno. Teď se ukazuje:

– že nestačí jedno očkování (a začíná být zřejmé, že se bude jednat o opakované očkování jako proti normální chřipce);

– že délka působení očkování je kratší, než bylo původně deklarováno;

– že očkování nechrání proti onemocnění covidem, ale snad proti jeho horšímu průběhu;

– že i očkovaný může přenášet virus, atd., atd.

Někteří další lidé sice žádné velké iluze o očkování neměli, ale očkovat se dali, aby měli „papír“, aby mohli konzumovat výhody očkovaných. Proporce těch, kteří skutečně uvěřili, vůči těm, kteří očkování pouze bez nadšení akceptují, není a nemůže být přesně známá, ale určitě to není 10:1. Spíše to bude 5:5. To zaslepení obhájci očkování nechtějí slyšet.

Na druhé straně jsou stejně rozumně uvažující lidé. Ti proti očkování bojují, protože mu nevěří, protože se bojí jeho vedlejších účinků, protože vidí faleš v očích halasných propagátorů očkování, kteří jsou v politice, v byznysu i v medicíně. Někteří z nich ale odmítají vynucované očkování z principu, z důvodu omezování individuálních práv a svobod. Ani tuto proporci přesně neznáme. Já patřím do této poslední skupiny. Méně démonizuji vakcíny (i když v ně nevěřím), více protestuji proti tomu, že mne někdo do očkování nutí, a hlavně mám jiný stupeň averze k riziku (což je dobře definovaný ekonomický pojem). Jsem ochoten více riskovat.

Řešení to nemá. Tyto dvě skupiny lidí jsou v mnoha ohledech jasně vymezeny a odděleny. Větší (a méně hloupá) propaganda očkování to nezmění. Nechat se či se nenechat očkovat je dilematický problém, pro který je typické, že jsou argumenty pro i proti (i když to asi pan Kubek nechápe). Může být pravda, že očkování pomáhá v součtu (ekonom ve mně říká v makropohledu), ale neméně spornou pravdou je to, že očkování nepomáhá každému. Pro někoho je dokonce nevhodné a nebezpečné.

To autoritativní obhájci očkování nepřijímají. Do omrzení nám vykládají jeho výhody a v poslední době přecházejí až k úvahám o povinnosti očkování, ale to je příliš paušální argumentace, tam chybí „mikro“ uvažování.

Zkusme to opačně. Navrhuji obrátit gard – nepřesvědčovat o výhodách, ale jasně definovat, pro koho a za jakých podmínek je očkování nevhodné. Je to nenulová množina lidí. Pomohu si analogií – ze zákona bývala povinná základní vojenská služba, ale vedle toho existovala modrá knížka. Pánové Vojtěchové, Kubkové, Smejkalové, přestaňte mluvit o povinnosti očkování, zahajte místo toho vážnou diskusi o „modré covidové knížce“. Tam ať se uplatní všechna varování, všechny alternativní koncepce a hypotézy, všechny nejistoty, všechna rizika a obavy. Těch rizik, a to velmi vážných, je totiž nemalé množství. Mluvit o výhodách je snadné, specifikovat rizika je daleko těžší. Tam se nevystačí s tím, že „v součtu“, v makro pohledu, vakcína pomáhá (i když navíc jen částečně).

Před jakýmkoli pokusem o politické schválení povinného očkování definujme podmínky této zvláštní „modré knížky“. Neměl by toto občan od politiků a jejich medicínských expertů rezolutně žádat? Chtěl-li bych organizovat demonstrace, pak s tímto programem.

Novinky.cz, 6.12.2021