V pondělí 7. října začala v londýnské National Gallery největší výstava obrazů Paula Gauguina (+1903) za mnoho let zpět.

Když se řekne Gauguin, každý, kdo se jen otřel o dějiny moderního malířství, si okamžitě vybaví obrazy z Gauguinova působení v Tichomoří - na Tahiti a na Markézách (od roku 1891).

Ukázalo se ovšem, že právě tady je kámen úrazu. Ještě před začátkem výstavy se přesně toto období Gauguinovy tvorby stalo předmětem diskuse, která kupodivu neřešila vlastní Gauguinovo dílo, ale morální kvality autora. Předmětem kritiky se stal fakt, že autor na Tahiti žil a obcoval se dvěma třináctiletými dívkami, maloval je nahé a dokonce s nimi měl děti. Objevil se i názor, že by dílo „tohoto pedofila“ nemělo být vůbec vystavováno, ale rovnou zapomenuto.

Nemohu se vyjádřit k tomu, byl-li Gauguin pedofil. Z doby, kdy žil v Evropě, tomu nic nenasvědčuje - a to malíř nebyl zrovna konformním pařížským měšťákem. Jisté je, že z hlediska koloniální společnosti na Tahiti nebyly jeho vztahy ničím neobvyklým ani mezi bílými kolonisty, ani v rámci domorodé společnosti, v níž nebylo neobvyklé, že dívky tohoto věku vstupovaly do manželství.

V každém případě tu máme velmi hlasitou menšinu, která se zase jednou snaží zviditelnit negací díla někoho obecně akceptovaného poukazováním na jeho morální nedostatečnost - poměřovanou našimi současnými kritérii.

Když jsem před mnohými lety studoval historii, učili mne moji profesoři, že osobu musíme vnímat v sociálním a hodnotovém kontextu její doby. Pokud se pokusíme historickou osobu vykládat na základě našich hodnot a naší morálky, téměř jistě dostaneme karikaturu - ani ne tak karikaturu dané osoby, jako svoji vlastní.

Pokud jde o mne, považoval bych za hlavní morální problém fakt, že Gauguin obě dívky prakticky jistě nakazil syfilidou, kterou v té době už prokazatelně měl a která ho později i zahubila. Tuhle výhradu ale zdá se nikdo neměl. Přitom tady by měli výhrady i malířovi současníci.

V každém případě je otázkou, zda chceme Gauguina vnímat jako morální etalon (a tady by neobstál ani před soudem současníků) nebo jako autora díla, jehož kvalita byla vnímána už za malířova života.

Pokud přínos a přípustnost umělcova díla nebudeme hodnotit na základě díla jako takového, ale na základě ahistorických morálních kritérií uplatňovaných na autora, budeme se brzy divit, co nám z evropského kulturního dědictví zbude - a možná to jistí někteří tak i chtějí.

Pro příklad si uveďme Leonarda da Vinci (+1519). Když v roce 1971 točila italská televize seriál o Leonardově životě, velmi opatrně kroužila kolem faktu, že tato ikona renesance byla gay.

Doba se mění a tento fakt, který Leonarda v jeho době společensky nediskvalifikoval jen proto, že měl vždy mocné ochránce, je dnes progresivisty bezmála adorován. Tedy to, co bylo v Leonardově době kriminalizováno a před padesáti lety cudně zamlčováno, je dnes společenský úzus.

Nicméně Leonardo měl učedníka a někteří říkají, že fakticky adoptivního syna jménem Salai. Umělecký talent ten hoch neměl, ale Leonardo si ho oblíbil a prakticky vše mu toleroval pro jeho krásný vzhled. Obcovali ti dva spolu? No, vyloučit se to nedá.

Zavrhneme dílo i tohoto „pedofila“, který pro mnohé ztělesňuje renesanci?

Většina publika vnímá jednotlivá období a umělecké směry prostřednictvím ikonických tvůrců a postav, jakými jsou právě Gauguin, Leonardo, Rembrant…

V euroamerické společnosti (a té anglosaské obzvlášť) se ozývá čím dál hlasitější menšina hlásající morální ikonoklasmus. Dle představ této morální guerrilly by celá západní kultura měla projít „posledním soudem“, kde bude vše „zváženo“ závažím jejich vlastních morálních představ a vše, co shledají „lehkým“, bude zavrženo. Tito lidé chtějí očistit naši kulturu a vědu od nevhodných osobností a jejich díla.

Na tapetě je třeba „rasista“ David Livingstone (+1873). Co na tom, že šlo o slavného cestovatele a objevitele a také bojovníka proti otroctví. Provinil se tím, že sdílel zcela konvenční dobový názor o nadřazenosti bílé rasy (ke kterému při srovnání viktoriánského gentlemana s africkým domorodcem nebylo zase tak těžké dojít). Sto padesát let po jeho smrti máme jiný názor, a proto budiž Livingstone proklet, jeho jméno zapomenuto a jeho objevy vymazány z geografie.

Nechtějí nás dotyční nakonec očistit od nás samých, zbavit nás našich kulturních kořenů?

Vykořeněná masa, nezakotvená ve vlastní kultuře, se ovládá mnohem lépe než sebevědomé národy, které jsou hrdé na svou kulturu a historii.