„…co chtějí, vědí o člověku, mají na to kartotéku – a v ní su já,“ notoval si z vesele donedávna Jaromír Nohavica. V posledních týdnech mu už ale nejspíš do zpěvu není. Rozkrývání a zveřejňování archívů komunistické Státní bezpečnosti dorazilo i ke svazku folkového rebela. Podepsal? Nepodepsal? Udal? Neudal? Poškodil? Nepoškodil? Kdo na lékárnických vahách posoudí, zda je více stýkání se s estébáky, nebo burcování koncertního publika a dvojsmyslné šíření touhy po svobodě?

Dnes je skloňováno jméno písničkářovo (a věru žádného levičáka), zítra může dojít např. na desítky kněžích od Aše po Hrčavu. Obžalovávat je snadné, hájit se obtížné. Kdo v této zemi před rokem 1989 žil a komunistický režim svým konáním nelegitimizoval, ať hodí kamenem.

Může v takové atmosféře pomoci založení Ústavu paměti národa, instituce zřízené státem a zaměřené jen na určitý úsek dějin? Jeho vedení, v němž by byla zapovězena účast jak „lustrátům“, tak členům KSČM, mají podle návrhu zákona, který leží ve Sněmovně, vybírat pouze senátoři (jejichž nadpoloviční část nosí trikot s modrým ptákem). Na místo ředitele aspiruje Pavel Žáček, působící nyní po boku ministra vnitra Ivana Langra. A jak se vám líbí samotný název? Není šermování s pojmem národ poněkud nepatřičné?

Ústav paměti národa budí zdání čehosi, co nám má říkat, která vzpomínka je správná a která nikoli, co si – v zájmu paměti národa – oživovat a co vytěsňovat z mysli. Minulost budou spravovat a interpretovat politici a jejich věrní. První zhovadilost je na stole: možná se sice podaří rozšířit agendu ústavu, jež měla zahrnovat období od nástupu do pádu komunistické totality, také na protektorátní éru. Zkoumání let 1945-48 však politickou podporu nemá. Co je selektivní, zavání manipulací.

Četní historici z vysokých škol či Akademie věd důvěrou předkladatelů zákona nedisponují. Přitom právě akademické bádání má nezbytnou dávku nezávislosti, ale též profesionality. Jít touto cestou by znamenalo zabít dvě mouchy jednou ranou: grantové prostředky by pomohly jak objektivního čtení dějin, tak posílení u nás tolik opomíjeného sektoru vzdělání, vědy a výzkumu. A obává-li se někdo, že by nám o minulosti vyprávěli příslušníci předlistopadové vědecké a kantorské obce, nechť pohlédne na data narození historiků, kteří protestují proti ÚPN v první řadě - Martina France, Pavla Mückeho, Víta Smetanu či Miroslava Vaňka: stará struktura široko daleko nikde.

Gauckův ústav v Německu postupoval při zpřístupňování historických materiálů citlivě, s vědomím křehkosti lidských osudů. Jeho polskou obdobu garnitura bratrů Kaczynských začíná využívat v každodenním politickém zápase a na Slovensku již šéf ústavu (vyslanec Slotových nacionalistů) dostal zadání pídit se po maďarském útlaku Slováků za 2.světové války. Není těžké odhadnout, čím by pravicoví fanatici rádi zaúkolovali slídiče u nás. Navíc podle zásady „chléb a hry“, která umožní zastínit skutečně vážné otázky, jež je nutné v České republice řešit.

Tuzemská realita vždy měla nádech jisté absurdity. Ovšem k tomu, abychom minulost vykládali na základě spisů vedených zločineckou organizací, je třeba značného cynismu a zaslepenosti. Hrdinní důstojníci StB budou odhalovat své uvědomělé i přinucené spolupracovníky, za cvakání spouští bulvárních fotografů. Na pozadí pískotu pro Nohavicu a potlesku kolegům kpt. Minaříka, budou vymývači mozků z Ústavu paměti národa ideologicky třídit a zkreslovat léta, která si většina Čechů, Moravanů a Slezanů prožila sama na vlastní kůži.

Právo 12.3.2007

ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD