Zase jedno slavné výročí za námi! Zaplať pánbůh, nebo Havel. Ze 17. listopadu se totiž už téměř vytratila zakládající tradice připomínky nacistických zločinů proti českému studentstvu a ona programově dominantní linie přechodu k větší svobodě se stává poněkud vyčpělou. Omezenou na příležitost být viděn – například bez roušky, když holt již nejsem prezidentem...

Svým způsobem výmluvná je náhoda, jež letošní „sametové obřady“ vytlačila na internet. Do kyberprostoru virtuálně zapalovaných svíček, virtuálně připínaných trikolór a virtuálních protestů, které sociolog Jan Keller vtipně srovnává se stávkou důchodců.

Zdatný důkaz oficiální myšlenkové jalovosti připomínek slavného výročí, narušeného letos v podstatě jen zástupem volajícím v ulicích hodně české heslo „Chceme na pivo!“, podává z loňska recyklované heslo: „Díky, že můžem´“. Je zvětralé a schová prakticky cokoliv jako široká sukně. Včetně sentimentálního, i zpravidla pořád víc zavádějícího vzpomínání revolucionářů, jimž buď už tak neslouží paměť, anebo se spíše chtějí předvést v co ještě nejlepším světle. Bezchybně, jako ikony. Ostatně tak v přítmí zapomínání činí i někteří tehdejší revoltující studenti, kteří dnes v médiích na základě osobních či politických sympatií jasně určují, kdo bude publikován a kdo ne.

Inu, taková evoluce je charakteristická prakticky pro každou, lhostejno jakou, revoluci. Včetně té, pro niž se vžily trefné lidové obraty jako „plyšák“ či „textilní převrat“, jelikož byla těžko něčím jiným než ozvěnou jinde učiněných rozhodnutí předchozího režimu. Nesmyslně dnes nazývaného „komunismus“.

Příznačné dále je, že se nám začínají objevovat dosti křečovití, až kádrující obránci vlastních mladistvých hodnot. Například syn Vladimíra Železného, s nímž špílec spojuje „časy kožené a železné“. V rámci velmi konzervativně (ne)myslící publicistiky České televize se postupně proměnil, patrně s přibývajícími léty, ve strážce jedině správně chápaných tradic. V jakéhosi hrdinného obránce „Vítězného Listopadu“. V protagonistu čehosi, co zkostnatělostí evokuje do omrzení kritizovaný minulý mocenský systém, jehož nejvýznamnější složkou se v průběhu vývoje stalo opakování sebepotvrzujících rituálů.

Mnohé Listopadem zrozené osoby jako by odmítaly pochopit, že rok 1989 už dávno není klíčové veřejné téma a dávno už v uších davů pro pozdější negativní vývoj nezvoní. Tak alespoň ze 17. 11. dělávají rok co rok zaříkávadlo jak z Harryho Pottera. Další pohádku, jíž se má zakrýt, nakolik rychle se (i jejich přičiněním) vytratily ideály. Zmizelé pod tíhou partokracie, olbřímí korupce, vlivu mafií na veřejný život nebo hospodářsko-politických jevů, které ekonomka Ilona Švihlíková popisuje v knize „Jak jsme se stali kolonií“.

Prakticky žádného z těchto lidí přitom samozřejmě také neuslyšíte, že by protestovali proti až systematickému napadání renomovaných historiků, kteří se třicet let od pádu čtyřicetiletého režimu odvažují mezi řádky říct, že lhavého zjednodušování minulosti již bylo přespříliš. Odmítajících dávat další čas donekonečna omílaným frázím jedinců, po desetiletí uvyklých monopolizaci veřejného prostoru. Pro ně výnosnému výkladu minulosti. Virtuálním dějinám.

Text publikoval Deník(.cz)