Nastal čas adventní a my jsme doma vybalili betlém. Je doma dělaný. S jeho výrobou začala Ljuba s Aničkou dávno předtím, než jsme se poznali. Matka s dcerou ho založily, jak se patří, začaly Marií a Josefem, jakož i Ježíškem, pak vytvořily Tři krále, ponocného, pastýře a ovečky. To vše z podivuhodné modelovací hmoty, která se dá hníst a ztvrdne, když se uvaří - jedna její varianta se strká do trouby, s týmž výsledkem. Na figurky lze malovat temperami a barva se nakonec petrifikuje lakem ze spreje. Já jsem do našeho betlému vnesl svůj výtvarný um a literární ambici. Takže přibyl Dracula, Neviditelný, Terminátor, Predátor a pak něco osobního, chlapík s bicyklem a Opilec s flaškou. Figurek je celkem padesát a tento týden se chystáme vytvořit další.

No a vidíte, já už nebudu dotvářet žádné zombie a Bug Eyed Monsters from the Universe. Už loni jsem udělal oslíka a kravičku, aby ohřívali Ježíška svým dechem, a udělal jsem pozadí - náš zvolský kostelíček a taky hasičárnu, velkou malou pamětihodnost naší vesnice. I letos budu ctít poetiku tradičního betlému a chystám se na kominíka a truhláře a pekaře. Dostala mě, zkrotila mě. Je to příliš silné kouzlo, než abych ho dál provokoval Vetřelci.

V Betlémské kapli v Praze je po celý prosinec opět k vidění výstava betlémů. Je to úžasná přehlídka kreativity, je to něco jako každoroční festival pokory vůči tradici. Táhne se hluboko do minulosti, s četným klopýtnutím. Už Josef II. zakázal vystavovat betlémy v kostelech a od té doby si je lidé začali vytvářet sami, vyřezávali je, malovali i pekli z perníku. Komunisté byli natolik prozíraví, že to neudělali, i když věru neměli betlémy v lásce. Nikdy nezapomenu na takřka ilegální akci, když jsem coby fotograf Ústředí lidové umělecké výroby dokumentoval pro Národopisné muzeum pečený perníkový betlém v kostele U Matěje v Praze! Vše se událo za podmínek hluboké konspirace a kdyby to prasklo, nastal by jev, zvaný krátce „průser“. Tak tohle je za námi, perníkový betlém vesele funguje dál a když si zajdete na výstavu do Betlémské kaple, užasnete, co všechno se dá na téma „betlém“ vytvořit.

Ovšem doba jde dál a na Západě se na mnoha místech bojí kvůli „politické korektnosti“ betlémy vystavovat, a dokonce uvažují o přejmenování Vánoc z názvu Christmas na cosi multikulturního. V tomto ohledu velebím „českého ducha“ za to, že odmítá být světový a že do tohoto vagonu s muzikou nenaskakuje. Betlémy u nás přežily osvíceného imperátora, přežily neosvícené poskoky novodobých carů a nenechají se zdeptat strašidlem zvaným „multikulti“. Moje víra v to je pevná. Důvod k ní je jednoduchý: stát, tato parazitní chobotnice, do toho nemá co mluvit. Ani tu výstavu nepořádá žádná státní instituce, ale maličký Bonsai servis, pár lidí srdečně zahořelých do prosté ideje. Neměl bych to říkat moc nahlas, aby si toho ministerstvo kultury nevšimlo a nezřídilo odbor a komise a rady a grémia. To vše dohromady by mohlo mít horší zničující efekt než Josef II., Brežněv a „multikulti“ dohromady.

Ale abych se vrátil k tématu samému, k betlémům, jaký máme u nás doma, jaký máte nebo budete mít vy a jaké vystavují v Betlémské kapli. Je to jakési pravidelné navštívení. Odkudsi z přítmí krabic zastrčených v komoře se vynoří postavičky a zabydlí krajinu, která nepatří do žádných geografických souřadnic. Oslavují dítě a přinášejí mu dárky, to vše s úsměvem a pokorou. Zároveň tím přinášejí dárek i nám, kdo se na ně díváme. Úsměv a pokoru přejímáme, a je to něco, čeho se nám nedostává nejvíc.

LN, 10.12.2007