„Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání,“ pravil slavný americký spisovatel Mark Twain. Z pozice dlouholeté vysokoškolské pedagožky mi to přijde hodně vtipné. A nezbývá mi než souhlasit, jsouc si vědoma toho, že škola, byť z hlediska veškerých předepsaných kritérií sebekvalitnější, nemusí být vždy zárukou úspěchu.

Přesto jsem, vzhledem ke svým zkušenostem na poli školství, žila ještě před nedávnem v představě, že mě v souvislosti s touto problematikou hned tak něco nepřekvapí. Také proto jsem, byť celoživotní optimistka, smířena s tím, že se pozice učitele v Česku nebude nikdy těšit takovému stupni společenského uznání, jako je tomu například ve Finsku. Stejně tak vím, že učitelé mají svoje limity. Proto mezi námi učiteli najdete vedle profesionálů z kategorie stěží ocenitelných také jedince, kteří jsou, lidově řečeno, zadarmo drazí. A školství, potažmo společnosti by nejvíce prospěli odchodem k jiné profesi, nebo alespoň držením se moudra, že ten, kdo nic moc nedělá, alespoň nic nepokazí.

Při návštěvě základní školy mne tak o to více překvapil svým dotazem žák první třídy. Přišel za mnou totiž s tím, jestli bych mu teda nemohla vysvětlit, když už jsem teda ta paní profesorka, jaký smysl má vůbec chodit do školy. Vždyť číst a psát už umí, zbytek, včetně kalkulačky, najde na mobilu, případně na počítači. Jak jsem tak koukala, s obojím pracuje s virtuozitou jeho generaci vlastní. Otázka, ze které byla cítit výzva, mě lehce zarazila. Až do té doby jsem totiž žila v představě, že otázky ohledně smyslu vzdělání a školní docházky přijdou na pořad dne až v časech adolescentních. Tedy v době, kdy každý druhý dospívající jedinec žije vědom si vlastní takřka geniality, kterou okolní svět včetně rodičů, tím spíše babiček, absolutně nechápe.

Po chvilce jsem se rozhodla přejít do lehké ofenzívy, když jsem se chlapce zeptala, co by teda dělal místo školy. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a byl z ní cítit soucit. Bude přece doma na počítači, občas si půjde hrát ke kamarádovi. V konkurenci v podobě výdobytků moderní techniky lze obstát jen stěží, přesto jsem vznesla argument v podobě pravděpodobného faktu, že kamarádi budou trávit většinu času ve škole. Tedy, pokud nedojde k hromadnému exodu ze školních lavic. Prvňáčka jsem tímto konstatováním evidentně zaskočila. Pokračovala jsem proto ve smyslu, že kamarádi budou ve škole, rodiče v práci, ale možná, že by se to třeba dalo domluvit s babičkou a dědou. S pobavením jsem pak sledovala, kterak chlapec vyhodnocuje nečekanou nabídku a s postupem času je v čím dál tím větší míře přesvědčen o tom, že v souboji „milující babička versus škola“ musí zvítězit školní zařízení. Následnému sdělení, že škola je vlastně fajn, jsem se proto vůbec nedivila.

V okamžiku cenného vítězství jsem chvíli bojovala sama se sebou, zdali pokračovat v započatém díle a klučinovi zkusit vysvětlit, že život je o tom, co všechno člověk ví. A že má sice pravdu v tom, že skoro všechno, co kdy bylo vymyšleno, najde na internetu, nicméně žádný počítač nenahradí kamarády, mámu, tátu, ani babičku s dědou. A už vůbec ne dobrý pocit z pochvaly. Nakonec jsem to ale vzdala. Vítězství je totiž skvělá věc, ale mladý muž na to jistě časem přijde sám. Navíc své komunikační schopnosti prokázal víc než dobře..