Nedávno v tichosti dokončené úpravy čestného pohřebiště občanů popravených nebo jinak umučených za nacistického nebo komunistického režimu na hřbitově v pražském Motole překonaly snad vše, čeho jsme se dosud při deformování, překrucování a falšování naší historie mohli dočkat.

Nad vyvýšeném prostranstvím nad mramorovými deskami se jmény skutečných bojovníků proti nacismu a komunismu, byl vybudován neuvěřitelný památník ozvláštněný plastikou s deformovaným křížem se jménem skutečného nepřítele Československa, člověka, který po celý svůj život a po celé své politické působení usiloval o rozbití předválečného Československa a jeho demokratického režimu. Totiž Julia Esterházyho. Je naprosto nepochopitelné, proč tomuto představiteli maďarské meziválečné a protičeskoslovenské politiky, je právě v těchto dnech v Praze vybudován na zdejší poměry monstrózní památník a ještě na místě čestného pohřebiště těch hrdinů, kteří proti komunismu a nacismu skutečně bojovali. Jinak, než jako hrubou urážku a hrubou ignoranci, toto pochopit nelze.

Naprosto bez jakékoliv souvislosti je na stejném pomníku uvedeno jméno letce Josefa Brykse. K čemu spojování těchto dvou nesouměřitelných osudů na stejném místě?

Julius Esterházy nebyl nic jiného, než slovenský Konrad Henlein. Byl představitelem části maďarské protičeskoslovenské menšiny v Československu, tak, jako byl K. Henlein představitelem té části německé menšiny v ČSR, která usilovala o rozbití státu. Obdobně jako K. Henlein byl i J. Esterházy poslancem pražského parlamentu od r. 1935 a po dobu druhé světové války byl poslancem slovenského sněmu. Hned ve svém prvním vystoupení na parlamentní půdě nazval ČSR obludou a tvrdil, že "proti naší vůli nás připojili keSlovensku." V době politické krize v r. 1938 se účastnil jednání v Polsku o rozbití ČSR a předložil zde program vypracovaný maďarskou vládou na rozbití Československa a začlenění Slovenska do obnoveného Uherska. Sešel se v témže roce i s lordem Runcimanem, kterému předal memorandum, ve kterém se rovněž za rozbití ČSR přimlouval.

Je pravdou, že, a to nechť je Esterházymu přičteno k dobru, jako jediný poslanec slovenského sněmu nehlasoval pro ústavní zákon o deportací Židů. Současně však neopomněl zdůraznit, že byl "vždy nepřítelem židovstva, a zůstane takovým až do své smrti".

Ani na Slovensku (a to je co říct!) není J. Esterházy přijímán jednoznačně. Když letos na jaře byla odhalena v Košicích jeho busta, mnoho Slováků to považovalo za provokaci. K věci se vyjádřili i pracovníci Historického ústavu Akademie věd, kteří konstatovali, že "J. Esterházy jako menšinový politik už za ČSR dlouhodobě usiloval o rozbití československého státu a jeho demokratického režimu". V srpnu tohoto roku označil slovenský prezident Gašparovič J. Esterházyho za vyznavače a příznivce fašismu a A. Hitlera. Po ostrých protestech z maďarské strany se mluvčí slovenského prezidenta M. Trubač vyjádřil tak, že prezident svůj názor měnit nebude, protože Esterázy je na Slovensku vnímán jako válečný zločinec, neboť zastával fašistickou ideologii. Komu to v Praze stavíme pomník?

Po druhé světové válce byl J. Esterházy nejprve zatčen sovětskými orgány, v nepřítomnosti byl v ČSR (předúnorovým!) Národním soudem 16. 9. 1947 odsouzen za kolaboraci k trestu smrti. Po té, co byl vydán zpět československým orgánům, mu byl na základě prezidentské milosti trest zmírněn na doživotí. Zemřel ve vězení Mírov v r. 1957. A jen tento jeho poválečný osud by měl z tohoto politika činit hrdinu protikomunistického odboje, hodného pomníku v hlavním městě České republiky? Pak ovšem by se některým rozpakům nad definováním třetího odboje sotva kdo mohl divit…

Záležitostí se obsáhle zabýval ve včerejších LN i Bohumil Doležal. Na rozdíl od něj se nedomnívám, že v případě této podivné oslavy J. Esterházyho by se mělo jednat o nějakou toleranci k jiným, byť odlišným názorům. Naopak se domnívám, že jde o stírání historické paměti, které je nám velmi zapotřebí, povědomí o tom, kdo a jak se v minulosti choval a jak se na osudech Československé republiky a její demokracie nikoliv odlišnými názory, ale protistátními činy podílel.

Chápu, že státy jako je Maďarsko nebo např. Lotyšsko (každoroční slavnostní pochody příslušníků SS ulicemi Rigy) nebo obdivovatelé Slovenského štátu (oslavování Tisa a Durčanského) se pokoušejí přepsat historii a vydávat účast svých národů a států na nacistických zločinech za 2. světové války za boj proti komunismu (zabíjeli jsme přece bolševiky, ne?), ale Česká republika, jako nástupce Československa, od prvních dnů člena válečné protihitlerovské koalice, by na svém území nic takového trpět neměla. Lze jen litovat, že vybudování této ostudné záležitosti mělo podporu části Konfederace politických vězňů, která jakoby ztrácela historickou paměť. Ale pražský magistrát, odpovědný za správu hřbitova, a tedy za tuto nehoráznost, by měl konat velmi rychle….

(Psáno pro LN 6.12. 2011)