Počátkem prosince minulého roku Ústavní soud definitivně uzavřel ostudnou záležitost, která již čtyři roky zaměstnávala českou justici. Stěžovatel, jehož stížnost nyní Ústavní soud zamítl, uveřejnil na sociální síti fotografii žáků první třídy teplické základní školy, na níž měly některé děti tmavší barvu pleti, a doplnil tuto fotografii komentářem, kterým narážel název ulice, na které se škola nachází: „Ještě že jsou ZŠ Plynárenská. Řešení se přímo nabízí.“

I když je takový výrok spíše hloupý, než by byl přímým návodem k jednání, je takové zneužívání historických skutečností prostě zcela nepřijatelné. Nález soudu však vyvolal řadu komentářů, z nichž některé lze přijímat nejméně s rozpaky, neboť z nich plyne, že vůbec nemáme jasno, co je společnost poškozující nenávistný výrok (hodný potrestání) a co nepříjemný, třeba i nesprávný názor, na jehož vyjádření má občan právo. Nedokáži si na jejich základě totiž zodpovědět otázku, zda jsme na počátku většího respektu k lidským právům a k lidské důstojnosti i v diskusích na sociálních sítích, nebo na konci svobody slova a svobodného vyjadřování názorů, jak jsme tyto pojmy dosud chápali.

Také si myslím, že ono např. v USA zaručené zcela absolutní právo sdělovat veřejně cokoliv a jakékoliv názory není v Evropě, s ohledem na historickou zkušenost, dost dobře možné. Stále zde hledáme rovnováhu mezi svobodou slova a ochranou lidské důstojnosti. A nenacházíme ji. Je a asi i bude velmi obtížné nalézat tuto rovnováhu, když se stále více přikláníme k názorům těch, kteří za urážející a nenávistný projev považují slavení Vánoc, výklad naší historie nebo koupání žen v plavkách…

Obávám se, že zatím nedokážeme rozlišit nebezpečí, které pro spořádanou občanskou společnost plyne z publikování skutečně nenávistných a k destruktivnímu jednání nabádajících výroků a mezi tím, v jakém rozsahu je vůbec pro demokratickou společnost přijatelná a únosná míra omezení, nebo dokonce faktická ztráta svobody vyjadřovat své, třeba „mylné“ názory.

Jak napsala nedávno vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová: „Dnes může být de facto každý novinářem amatérem, který sděluje řadu informací, neověřených, nepravdivých. A je zvláštní, kolik lidí je ochotných těmto novinářům amatérům naslouchat a sdílet jejich názory s dalšími lidmi.“

Já jsem za svůj život vyslechl statisíce nepravdivých a neověřených informací. Ale je zvláštní, že mne dnes děsí něco úplně jiného: že odteď bych měl číst a poslouchal jen názory a informace od profesionálů na pravdu…
Deník, 17.1.2022