Tu scénu znáte mnozí. Doma zbylo starší pečivo a ještě v pyžamu přemýšlíte, zda ho dát rozpéct a ještě spotřebovat nebo prostě vyhodit. Často si topinku rádi uděláte, má své kouzlo. Ale často taky ne a radši se převléknete a skočíte na roh do obchodu pro čerstvý dalamánek, čtvrtku tmavého chleba nebo jen ten nejobyčejnější rohlík. Koneckonců, co chutná na světě líp než čerstvé a voňavé pečivo ke snídani? Aby bylo jasno, to předvčerejší se ještě dalo sníst, bylo použitelné, ale už chcete lepší. A to horší dáte bez užitku pryč. Pokud bydlíte ve velkém městě a není pro něj jiné rozumné použití, znamená pro vás „pryč“ jednoduše směr do koše. Tečka.

A teď to pro některé začíná. „Co by za to jiní na světě dali,“ kdyby mohli mít alespoň tenhle starý a pořád konzumovatelný kus chleba. Tak začínají lamentovat a vyčítat si. A znám kamaráda, který jde dál. Při jakýchkoli zbytcích jídla na talíři, které odmítnou dojíst jeho potomci, používá morálně-nátlakovou metodu s odkazem na hladomory v subsaharské Africe, kde ovšem, tuším, nikdy nebyl. Jeho děti též ne. Je přece jasné, že v takové situaci by normální člověk měl mít morální výčitky, že něco plně nespotřeboval, nezužitkoval. Že pocítil u svého stolu a své spíže obskurní nadspotřebu a plýtvání, kterým navíc jistě způsobil dle zákona zachování hmoty, že někde jinde totéž komusi potřebnému chybí. Jak snadné je pak přesvědčit kdekoho, že vlastně za ten nedostatek jinde může naše nespotřebované a zbytečně vyrobené jídlo doma.

Omyl. A veliký. Ano, žijeme v západním, tedy bohatém světě. Byť si to mnohdy ani nepřipouštíme. A ano, ne všude mají to štěstí, že by na tom byli stejně. Ale znakem bohatství je přece to, že nemusím a nejsem nucen plně zkonzumovat do poslední mrtě vše, co kupuji, užívám či vlastním. Dokonce bych to označil za definiční znak bohatství. Naopak znakem relativní chudoby je nutnost vše spotřebovat zcela a totálně. A až spotřebuji já, ještě se pak najde někdo, kdo zbytky zužitkuje. Nepovažuji za znak arogance, ani okázalosti, ani obscénnosti, že nepřečtu každý článek v novinách, abych je „dokonale spotřeboval“. Že vždy necestuji plně obsazeným autem a naopak často sám. Že nenosím kalhoty až do okamžiku, kdy jsou zcela a viditelně ošoupány a obnošeny do posledního vlákna. A nepovažuji za žádný hřích a morální poklesek vyspělých zemí, že se v nich tak chovají mnozí, či většina. Naopak, sláva! Když cokoli kupuji, kupuji si i právo nespotřebovat to. Opravdu, právo! A za možnost nespotřebovat to, co jsem po právu nabyl, je mi hloupé se stydět.

Pokud existují někde na světě ponižující podmínky pro život – a to existují – není to proto, že my na západě jsme bohatí, ale protože jinde jsou chudí a přitom by nemuseli být. Každý den stovky lidí ukazují, že vědí, proč. Tím, že hlasují nohama a činí jedno z nejtěžších rozhodnutí života. Sebrat sebe a své rodiny a odejít pryč. Až konečně my bohatší pochopíme, proč to tak je, přestaneme se týrat nesmyslnými výčitkami.

Autor je viceguvernérem České národní banky

Převzato z časopisu Laissez Faire se souhlasem redakce